Pronikavé oči zloducha – vzpomínka na Uda Kiera
Z těch tří na fotce jsem zůstal jen já. Kameraman Vladimír Smutný (v popředí) odešel letos v létě, herec Udo Kier (vpravo) v neděli.
Poznali jsme se v Kolíně nad Rýnem na počátku osmdesátých let, při natáčení Fassbinderova filmu Theater in Trance. Studoval jsem film a fotografii a chodil za Reinerem na plac. Jednou tam stál Udo. Měřil si mě svýma pronikavýma modrýma očima a zeptal se: „Ty seš kdo?“
„Ten, co s tebou jednou natočí film,“ utrousil jsem sebevědomě. „S tebou a Hannou Schygullou.“
„Jakej film?“
„Nevím. Ale natočím ho. Chci v něm Reinerovy herce. Miluju jeho filmy.“
„A koho miluješ dneska večer?“ pousmál se, jistý, že mě sbalí.
Nesbalil. Jako žádný muž předtím ani potom.
Zemřel Udo Kier. Hrál v Armageddonu, Nabarveném ptáčeti i filmech von Triera |
Fassbinder byl můj filmový idol. Berlin Alexanderplatz, čtrnáctidílný televizní seriál, jaké se už dávno netočí – s úchvatným Günterem Lamprechtem v životní roli Franze Biberkopfa a temnými záběry kameramana Xavera Schwarzenbergera, komponovanými pro velké plátno – dodnes nikdo nepřekonal.
Udo byl velká hvězda německého, evropského i amerického nezávislého filmu. V sedmdesátých letech ho objevil Andy Warhol se svým dvorním režisérem Paulem Morrisseym a natočili s ním Frankensteina a Draculu. Pak hrál opakovaně u Fassbindera, Larse von Triera, Guse Van Santa, Wernera Herzoga, angažovala ho Madonna – a v roce 1995 já. Ve své hrané prvotině Lea jsem mu svěřil roli tajemného obchodníka se starožitnostmi.
Když přiletěl do Prahy, vzal jsem ho do hotelu u Karlova mostu a zaťukal na dveře. Objevila se Hanna Schygulla. Pohlédl jsem na Uda s tichým triumfem: „Vidíš? Můj sen se naplnil.“
Oběma jsem napsal epizodní role. Udo s námi zůstal týden, Hanna deset dnů. Dva z Fassbinderova klanu, k nim začínající Lenka Vlasáková a Mirek Donutil, kterého jsem obdivoval stejně jako Uda a Hannu. A s nimi – tehdy mezinárodně ještě méně známý, ale neméně skvělý – Christian Redl v hlavní roli bývalého francouzského legionáře.
Udovy oči mě při natáčení i o pauzách jakýmsi způsobem probodávaly. Když jsme se pak na letišti srdečně loučili, řekl jsem: „Jednou spolu natočíme hollywoodskej biják.“
„Ty seš šílenec,“ usmál se. „A šílencům já věřím.“
Zesnulého Udo Kiera hráči znali jako Yuriho z Command & Conquer |
O čtyři roky později jsem na pozvání Stevena Spielberga pracoval s producentkou Wendy Finerman (Forrest Gump) na problematickém projektu The Betty Schimmel Story. Vylámalo si na něm zuby devět scenáristů, já přišel jako desátý, a měl jsem film i režírovat. Steven předal otěže novému kanadskému vedoucímu studia a já postupně tušil, že s ním při psaní x-té verze scénáře zabředáváme do proslulé hollywoodské pasti. Příběh inspirovaný skutečnými událostmi v Budapešti během druhé světové války a později v New Yorku byl typickým hollywoodským dramatem s kýčovým vyústěním.
Jel jsem za Udem do Palm Springs. Chtěl jsem mu nabídnout epizodní roli, ale hlavně se s ním poradit.
„Z toho nic nebude,“ řekl s jistotou znalce studiových poměrů. „Semelou tě jejich mlýny, jako semlely všechny před tebou.“
Měl pravdu. Projekt po mně převzal Kenneth Branagh a za tři měsíce to vzdal. Film se nikdy nenatočil. Steven se mi pak na Zlatých glóbech za jednání Kanaďana omluvil.
Jel jsem znovu za Udem. Měl jsem rád jeho porýnský humor, tak typický pro rodáka z Kolína nad Rýnem.
„Celej život hraju jen vedlejší role, většinou zloduchy. A z těch jsem udělal hlavní role svýho života, založil si na nich kariéru. Jde jen o to, jestli ve své roli můžeš zanechat dojem. A z těch dojmů jsem si vyvinul vlastní umění. Lidi si tě musí pamatovat. Ty to máš podobně. Máš v sobě ďábla i anděla. A i kdybychom se už nikdy neviděli, nezapomeneme na sebe. Pamatuj si, že jednou umřu jako zloduch. Ten nejkrásnější, co na světě kdy byl.“
V neděli, ve svých jedenaosmdesáti letech, tenhle androgynní anděl odešel na věčnost, v kalifornské poušti, v mondénním Palm Springs.
