Využil ji a hned se mu otevřely dveře k dalším zajímavým nabídkám. Dvě z nich mu teď vynesly České lvy. Jednoho získal za hlavní roli ve filmu Smradi, druhého za vedlejší ve snímku Musím tě svést.
Obdržel jste naráz dvě křišťálové trofeje. To se dosud nikomu nepodařilo. Máte i nadále důvod o sobě pochybovat?
Tím spíš! Všeobecně se ví, že loni nevzniklo tolik špičkových filmů. Když si uvědomím, že takoví herci jako Táňa Vilhelmová nebo Karel Roden v minulosti Českého lva zatím nezískali, připadá mi můj úspěch trochu nepatřičný. Myslím, že příští ročník bude rozhodně zajímavější a napínavější. Do hry vstoupí třeba Hřebejkovo Pupendo, Ondříčkův film Jedna ruka netleská nebo Želary mého bratra Ondřeje.
Při slavnostním vyhlášení jste obdržel sošky Lvů, na nichž bylo omylem uvedeno křestní jméno vašeho bratra Ondřeje. Trval jste na jejich výměně?
Netrval. Přišlo mi, že by za čas mohly být docela pěknou raritou. Ale v pondělí za mnou dorazil zástupce organizátora, sošky mi odebral a v pátek jsem dostal nové se jménem Ivan místo Ondřej.
První film jste natočil až v pětatřiceti, první dítě měl jen o rok dříve. Potřeboval jste na obě role, otce a filmového herce, dorůst?
Dlouho jsem si nepřipadal na rodičovskou výchovu dost zralý. Strašila mě například představa, že pojedu se svým dítětem v plné tramvaji a nebudu znát odpověď na některou z jeho všetečných otázek. Ale hlavně - mé ženě, když jsem si ji bral, bylo teprve dvacet, takže jsme neměli důvod spěchat. S filmem je to jinak. Krom jiného záleží na štěstí, zda a kdy vám někdo dá důvěru. Možná to mohlo přijít dřív, ale mělo to i svou výhodu - byl jsem už herecky zralejší.
Až do Samotářů jste žádnou filmovou nabídku nedostal?
Možná jednu nebo dvě.
Vy jste je dokázal odmítnout?
Řekl jsem si, že když už čekám tak dlouho, kývnu až na něco skutečně kvalitního.
Při televizních inscenacích jste však tak vybíravý nebyl.
To je pravda. Z asi patnácti inscenací, které jsem natočil, měly zajímavý scénář tak čtyři nebo pět. Třeba Naděje má hlubší dno režírovaná Jaromírem Jirešem a Vítězná prohra Evy Sadkové. Dělal jsem i to, co bych dnes už nevzal. Ale vyloženě špatné věci, kde na figuře nebylo co zahrát, jsem i tehdy odmítal.
Kdy přicházejí hercova nejlepší léta?
Začínají někdy po třicítce. A končí? Snad v pětapadesáti. Možná už kolem padesátky. Ale u každého je to trochu jiné.
V padesáti už to jde dolů? Není to brzy?
Ptal jste se na nejlepší, zlatý věk. Tedy na roky, kdy už člověk nasbíral nějaké životní i řemeslné zkušenosti a zároveň má ještě dostatek síly, která je opravdu nutná. Ve zdejších podmínkách musíte dělat zároveň divadlo, film, televizi, rozhlas a dabing. Jen divadlem se totiž neuživíte.
A film k obživě nestačí?
Ne, to je jenom zdání. Nedostanete za něj tolik peněz, abyste nemusel dělat nic jiného. Proto dnes většina špičkových herců účinkuje zároveň v divadle i ve filmu. To je psychicky i fyzicky vyčerpávající. Herec v pokročilejším věku začíná mít se silami problémy. A čím je starší, tím víc o sobě pochybuje. Navíc se mu obvykle horší paměť. Avšak znovu říkám, je to u každého individuální.
Domníváte se, že člověk s průměrnou pamětí by se dokázal naučit text nějaké hlavní divadelní role?
Zvládl by to. Můj švagr Lukáš Pollert mi říkal, že by se nikdy nenaučil mou roli hejtmana v Revizorovi. Prý by takovou kládu nezvládl. Přitom je vystudovaný doktor, takže za šest let medicíny do sebe musel nasoukat neuvěřitelné věci. Víte, herecká paměť funguje tak, že je spojena s nějakou situací a pohybem. Tím nemyslím jenom fyzické jednání, ale i myšlení. Protože samozřejmě i v myšlence je pohyb.
Netrápí vás někdy noční můry z toho, že se nestíháte učit text, který už máte umět? Nepřipadáte si jako školák, jemuž hrozí zkoušení a on není připraven?Ano, to mi zůstalo, to je úplně stejný pocit. Často se učím ve stresu.
Vyžadujete k učení naprostý klid?
Přicházím-li domů včas, čekají na mě dvě malé děti, kterým se chci věnovat. A bohužel v našem malém bytě nemám žádnou cimřičku, kam bych se mohl zavřít. Klid a koncentraci na práci jsem narozením synů ztratil.
Ale vy asi absolutní soustředěnost na učení či herecký výkon nepotřebujete.
Jak vás to napadlo?
Překvapilo mě, že jste jeden rozhovor poskytoval v zákulisí během představení Brouk v hlavě.
To bylo v Divadle na Vinohradech při asi sto padesáté repríze. Moje role je jen středně velká. Mám ji už natolik zažitou, že mi pokaždé, než vyjdu na jeviště, stačí ke koncentraci malý okamžik. S rozhovorem jsme začali před představením, ale jelikož jsme ho nestihli dokončit, pokračovali jsme i ve volných chvílích během hry. Ale byla to naprostá výjimka.
A můžete během volného času v zákulisí třeba zatelefonovat manželce?
Proč ne? Při Brouku v hlavě, kde mám čtyřicet minut čas, se může stát, že zavolám domů, co je nového, co dělají děti. Nebo si přečtu noviny. Většinou se však připravuju na to, co mě čeká na jevišti, anebo se učím text nové role.
Mnoho diváků si asi myslí, že i herci, kteří zrovna nejsou na jevišti, postávají někde opodál a pozorně sledují děj...
Co se děje v zákulisí, je každého věc. Podstatné je, s čím přijde herec na jeviště. Jestliže se někomu stane, že tam vejde nekoncentrovaný a rozbourá celé představení, pak je na režisérovi, aby zjednal pořádek.
Hrával jste v představeních, o nichž jste věděl, že jsou špatná?
Ano, a povím vám, že je to za trest. Hrát v inscenaci, která se nepovedla, je hrozné. Přitom se někdy stane, že ji diváci považují za úspěšnou, ale vy víte, že dobrá není.
A je-li hra tak špatná, že to poznají jak herci, tak publikum?
Pokud ji diváci neberou a chodí jich málo, pak je to vyloženě strašné.
Chystáte-li se na novou roli, radíte se s manželkou, která je rovněž herečkou?
Ne.
Ani s vaším otcem, zkušeným hercem, se o rolích nikdy neradíte?
Také ne.
Nemáte k němu důvěru?
To není otázka důvěry. My si povídáme všeobecně o divadle. Ale o mých úlohách, o tom, co mě trápí, jsme spolu mluvili málo. Od toho mám některé kolegy, za nimiž mohu jít, když jsem v koncích, což ostatně není nic výjimečného.
Myslíte, že tatínkovi není líto, když nemůže synovi, který dělá stejný obor, nabídnout rady a zkušenosti?
No jo... Myslím, že jsme se každý dostali trochu jinam. Táta je na Fidlovačce, já tady v Dejvicích. Tahle divadla mají odlišnou tvář.
Chodí se na vás podívat?
Ano, chodí. Řekne mi svůj názor, spíš otcovský než kritický. Divadlo, které tady děláme, se mu líbí.
Ale když jste odcházel ze slavných Vinohrad, tak o vás měl strach.
Velký strach. S mým rozhodnutím nesouhlasil, bylo pro něj naprosto nepochopitelné. Já se mu nedivil. On jako starý bard považuje Vinohrady nebo Národní za nejvyšší mety, které se neopouštějí.
A vy jste Národní divadlo odmítl.
Už dvakrát.
Odmítl byste i potřetí?
Nemám důvod opouštět naše divadlo, které jsem si vysnil, pomohl zrealizovat a které funguje. Kdybych teď dostal nabídku odkudkoliv, tak bych ji nepřijal. V Dejvicích jsme totiž ještě neřekli všechno, co jsme chtěli.
U vás většinou neúčinkují herci, jejichž tváře se objevují na každém rohu. Není to z reklamních důvodů na škodu?
Nejhorší, co se může divadlu přihodit, je to, pokud do něj obecenstvo chodí jen kvůli populárním tvářím.
Jednou jste řekl, že peníze jsou u vás až na druhém místě. A přitom sníte o domku se zahradou někde za Prahou. Víte, kolik stojí parcely poblíž hlavního města?
Vím, že je to nereálné. Máme dvoupokojový byt v pražských Vršovicích, což pro čtyřčlennou rodinu přestává být ideální. Nějak to budeme muset řešit.
Když si vezmete hypotéku, budou vás tížit velké splátky. Neslevíte pak ze svých postojů? Nekývnete i na nabídky, které vám teď připadají pod úroveň?
To je jeden z hlavních důvodů, proč se dluhů bojím. Herec nikdy neví, jestli bude mít za pár měsíců hodně práce. Pak může být okolnostmi tlačen k tomu, aby ubral ze svých zásad.
Jaké jsou ty vaše?
Kupříkladu nedělám reklamy. Avšak neodsuzuju nikoho, kdo nějakou natočí. U sebe to nyní považuju za nemožné, ale co když se s rodinou dostanu do složité situace? Pokud bych pak kývl, musel bych aspoň vědět, že to, co propaguju, je skutečně tak dobré, jak se v reklamě tvrdí.
Jak přistupujete k filmovým nabídkám?
Pokaždé zvažuju tři hlediska: kvalitu textu, kvalitu režiséra a lidí, kteří se mnou budou spolupracovat.
Jak jste se cítil po Samotářích, které byly vaší filmovou premiérou?
Když jsem uviděl výsledek, řekl jsem si: Fajn, natočil jsem film, za který se nemusím stydět, a pokud už nic jiného nepřijde, tak mám aspoň tohle.
S filmovými rolemi se od té doby roztrhl pytel. A minulou sobotu jste převzal dva České lvy. Nehrozí, že se vám trošku zamotá hlava?
Patnáct let jsem dělal divadlo a jenom divadlo. Film přišel ve věku, kdy už jsem snad natolik zralý, že mě pýcha mine. Doufám.
