"Dáváme lidem naději, ukazujeme, že život může být krásný a spravedlivý," říká můj průvodce.
"U vás se točí i filmy se špatným koncem, to by se našim divákům nelíbilo," konstatuje Shyam Sunder a ukazuje změť filmových kulis.
Tollywood. Toto mohutné království umělých filmařských domů, domků, vězení, zahrad, paláců se táhne jako vyumělkovaný svět mezi vyprahlými kopci indického státu Ándhrapradéš.
Tollywood proto, že většina filmů zde vzniká v telugštině, místním jazyce. Cizince může napadnout otázka: proč tak obrovská studia pro "nepříliš známý jazyk"? Pak zalovíte v encyklopedii, trochu se zastydíte za neznalost, neboť zjistíte, že telugština patří mezi dvacet nejrozšířenějších řečí na světě a mluví jí přes šedesát milionů lidí.
Zkrátka, při zkoumání neuvěřitelného světa indických továren na sny zjistíte, že je mnohem větší, než vás kdy mohlo napadnout.
Všechno je tu větší
"Samozřejmě, že indická kinematografie je větší než Hollywood," říká rezolutně Shyam Sunder, s nímž se procházím filmařským městečkem Ramoji Film City u města Haidarábád. Opravdu o tom není pochyb – v Indii se každý rok natáčí asi tisíc celovečerních filmů, v Americe zhruba polovina.
Většina hollywoodských hvězd by mohla svým – mimo Indii téměř neznámým – kolegům závidět počty fanoušků: u několika nejslavnějších se odhadují až na jednu miliardu lidí po celém světě.
"Jezdí sem točit i Aishwarya Rai," říká Shyam pyšně a sleduje moji tvář – čeká, že se mi tak jako každému jinému zatají dech. Přeloženo do podmínek střední Evropy: je to, jako by na Barrandov přijela nějaká polobožská bytost kombinující Madonnu, Marilyn Monroe a lady Dianu.
Aishwarya Rai byla kdysi zvolena Miss World a od té doby vystoupala do pozice ženy, s níž jen málokterá jiná může soutěžit v počtu obdivovatelů.
Filmové městečko vypadá přesně jako místo, kde byste nějakou takovou hvězdu hledali. Vše tu kontrastuje s chudinskými čtvrtěmi Haidarábádu, přes který přijíždíte. Dá se tu natáčet několik desítek filmů najednou.
Zahradníci pečlivě sestřihují čerstvý trávník bezpočtu zahrad (v nich se odehrává mnoho zamilovaných scén), turisté si fascinovaně fotografují kulisy obrovských paláců (v každém filmu musí být hodně lesku) a Shyam zvláště hrdě ukazuje umělou jeskyni, v níž se přednedávnem natáčel jakýsi americký krvák (protože Hollywood, marná sláva, zůstává velkým vzorem a snem).
Vyrazme nyní do Bombaje, hlavního města indického filmu (B jako Bombaj a Bollywood), magnetu všech velkých a malých hvězd, snílků, fanoušků i filmu propadlých šílenců.
Bombaj – centrum říše filmů
Z Haidarábádu je to pár hodin letu, a nebojte se, nemusíte vysvětlovat stevardce, kde že je ta České republika, letušky chodí do kina, zajímají se o módu, a tak naši zemi znají. "Samozřejmě! Od vás pochází Yana Gupta, že?" říká jedna z nich. Tváří se přitom uznale a pití roznáší o to ochotněji. "To je skvělá žena!" dodává.
Yana Gupta, dříve Jana Synková, je naší úspěšnou reprezentantkou ve světě Bollywoodu – stala se vyhledávanou modelkou i příležitostnou herečkou. Nepatří sice mezi superhvězdy, pokud ovšem uvážíme velikost Indie, možná to je neznámější Češka, přesněji řečeno Moravanka, na světě.
Nu ano, Barrandov tam také znají. "Tam jsem byl, domlouval jsem tam nějakou spolupráci," říká Nileish Malhotra. Byl jedním z prvních lidí, s nimiž jsem se dal do řeči na jednom diplomatickém večírku na střeše vysoké budovy s majestátním výhledem na Bombaj, město obrovského bohatství, ale také přecpaných ulic a nekonečných slumů.
Pan Malhotra upíjí drink, dívá se dolů na poblikávající město a s pečlivě nacvičenou skromností říká: "Nu ano, jsem od filmu". A co že přesně dělá? "Jsem režisér. A také herec." Tedy je slavný a zná ho mnoho Indů? "Ano, ano, slavný jsem." A jaké to je být od filmu? "Skvělé, opravdu skvělé, ale tvrdý byznys to je, jen co je pravda."
Tak už to tam chodí, říkali mi známí: skoro každý tu má s filmem něco společného.
Pokud vás už toto setkání se světem hvězd, jejichž jas není snadné změřit, nebaví, sestupme z výšin a pojďme do kina, ne však do nablýskaného multiplexu, nýbrž do mírně zašlého kina jménem Paradise, v té části Bombaje, která není ani příliš chudá, ani příliš bohatá.
Trochu jiné kino
Přiznávám, celé tři hodiny krváku Loha – železný muž, filmu se zpěvy, jsem nevydržel, spektákl to ovšem rozhodně byl.
Několik poznatků: 1. Před začátkem představení se hrála hymna, údajně kvůli tomu, že hlavní postava Loha byl policista, tedy státní úředník. 2. Žádná z mně známých filmových postav nebyla v tak krátkém časovém úseku tolikrát zrazena, zbita a postřelena. 3. Čeští diváci zjevně nejsou schopni prožívat film, neboť na rozdíl od indických netleskají a nedupou.
Připouštím, není spravedlivé dělat si z podobných filmů legraci – cizinec nucený zhlédnout nějakou českou slátaninu ve vesnickém kině by též našel bezpočet důvodů k jízlivosti.
Indické filmy, a to i ty nejhorší, mají ovšem řadu zastánců. Jejich svět je sice schematický, avšak spravedlnost vždy zvítězí. A navíc v nich většinou hraje pramalou roli systém indických kast, který je stále zakořeněn ve společnosti. Ty slaďáky či krváky zkrátka, tvrdí někteří, dělají miliony lidí lepšími.
Ne že by s tímto názorem souhlasili všichni. "Bollywood je hrozná věc, která blbne lidi, nahlodává a korumpuje společnost," rozčiluje se bombajský byznysmen Deepak Morada ve své kanceláři v srdci finančního centra Indie. Raději se baví o raketově stoupajících cenách akcií a ekonomické proměně, kterou nazývá zázrakem.
"Indie prudce stoupá vzhůru. S ní určitě vystoupá i kvalita filmů," směje se.
