RECENZE: Řídí se sluchem, žerou děti. Proč vítězí horor Tiché místo

Některé hvězdné páry mají zvláštní libůstky. Manželé John Krasinski a Emily Bluntová, kteří spolu vychovávají dvě dcery, natočili horor Tiché místo, ve kterém coby rodiče chrání děti před mimozemskými monstry.

Krasinski si k roli otce přidal ještě režii, spolupráci na scénáři a kostým pro animovanou podobu jedné nestvůry, Bluntová si po přečtení textu o roli po manželově boku sama řekla a do domácnosti hrdinů zapůjčila fotografie z vlastního rodinného alba.

Tiché místo

65 %

USA, 2018

Režie: John Krasinski

Hrají: Emily Bluntová, John Krasinski, Noah Jupe

Streamovací služby: Netflix

Kinobox: 77 %

IMDb: 7.5

Výsledná důvěrnost vskutku napomáhá podstatě žánru. Díry v logice si totiž divák uvědomí až dodatečně, protože šikovně časované napětí budované kolem klíčového nápadu mu nedovolí přemýšlet.

Oním nápadem je fakt, že se krvelační vetřelci řídí výhradně sluchem. Proto se poslední přeživší lidé musí chovat bezhlučně, chodit bosi, domlouvat se znakovou řečí a být neustále ve střehu: obyčejné šlápnutí na hřebík může spustit pohromu. Kolem němohry rozvíjí Tiché místo spoustu nervních situací, počínaje hlučnou dětskou hračkou a konče novým přírůstkem.

Pravda je, že očekávání, jak zvládnou porod bez křiku či jak (ne)bude miminko plakat, dodává jinak všedním úkonům jedinečnost; pak třeba jedno jediné nevinné kýchnutí v kinosále rozpoutá paniku.

Ale pravda také je, že všechno ostatní už tu bylo. Shodný půdorys – dospělí s dětmi na samotě uprostřed kukuřičných polí zabarikádovaní před vesmírnými útočníky – má přece i slavné Znamení, které před šestnácti lety natočil M. Night Shyamalan s Melem Gibsonem v hlavní roli. Navíc oba snímky spojuje skutečnost, že účinná zlověstnost tušených, dlouho neviditelných příšer vyprchá, jakmile se v obraze zhmotní; jejich podoba v Tichém místě znamená jen další z nekonečných odvozenin Vetřelce.

V modelovém světě téměř vylidněném po náznakové zkáze se zkrátka odehrává dobře zvládnuté filmařské cvičení s nepříliš sympatickými postavami, kde své sólové party odehrají vzpurná puberťačka i její bázlivý bratr, kde se něžný tanec řídí melodií ze sluchátek a vodopád zařizuje ochrannou zvukovou clonu. Práce se zvukem si vůbec říká o nominaci na Oscara, podobně jako hudba Jamese Newtona Howarda.

Jenže s blížícím se rozuzlením přibývá vrzání, dupání, skřípání, dunění, chroustání a bafání; nastupuje veškeré obvyklé harampádí laciných béček – a finále se dá označit dílem za hrdý prapor feminismu, dílem za nechtěnou parodii na druhou ve stylu komedie Mars útočí!

Profesionálně zdatná, nikoli závratná žánrová variace však již získala pověst objevu sezony – vznikla za 17 milionů dolarů a na celosvětových tržbách z kin dosahuje čtvrt miliardy dolarů. Ať si svůj podíl Krasinski s rodinou užije ve zdraví, třebaže stavět senzaci na hrozícím požírání dětí je snad nejpokleslejší způsob citového vydírání.