Takže když jsem si nedávno předplatila kanál HBO Max a zjistila jsem, že má stále v nabídce seriál Řím, rozhodla jsem se, že si ho i z tohoto důvodu připomenu. Koneckonců od jeho premiéry letos uplynulo dvacet let a soudě dle hodnocení na filmových databázích má i u nás stále spoustu příznivců.
Ne že bych měla ve velké oblibě historické fabulace, kdy se na základní dějinnou kostru navěsí spousta nápadů a vedlejších linií, včetně přidaných fiktivních postav (v tomto případě dvou římských vojáků, jakkoli jejich jména Caesar skutečně zmiňuje ve svých Zápiscích o válce galské), které zasahují do dějin. Prostě proto, že pro mne je už samotná historie natolik dramatická, že ji stačí (umět) vyprávět.
Dokonce si myslím, že „telenovela“ ze špinavých římských uliček se autorům postupně vyčerpávala, jakkoli chápu, že měla vylíčit, jak se tehdy asi žilo různým vrstvám Římanů. A navíc produkce neměla dostatečný rozpočet, aby nainscenovala (aspoň některé) bitvy.
Ale to, kvůli čemu tento seriál pro mne stále stojí za zhlédnutí, je výběr herců pro úlohy historických postav a všechny scény, v nichž vystupují. Často až jakoby nenápadné, střídmé, ale o to účinnější herectví charizmatických britských umělců, včetně jejich mluvy (samozřejmě v anglickém originále), bylo psychologicky tak opravdové, až vznikal pocit, že pakliže se dějiny odvíjely tak, jak se odvíjely, jejich aktéři prostě museli působit nějak takhle – i když tehdy mluvili latinsky.
Ať už to byl podivný oportunista Cicero (David Bamber), patologicky nenávistný Cato (Karl Johnson), rozpolcený a ovlivnitelný Brutus (Tobias Menzies), schopný, ale sebedestruktivní Markus Antonius (James Purefoy), ještě chlapecký, ale politicky už talentovaný, tvrdý a inteligentní Oktavián (především Max Pirkis v první řadě) a samozřejmě samotný Caesar, jemuž Ciarán Hinds dal lidskou hloubku vizionáře, uvažujícího mnohem dál, než jeho okolí vůbec bylo schopno pochopit. A Kleopatra (Lyndsey Marshalová)? Tak ta se vymkla všem představám…
Přirozeně i vztahy mezi historickými postavami jsou prokládány fabulacemi, z nichž nejvzrušivější je asi představa, že za nejslavnější politickou vraždou dějin v podstatě vězela zhrzená žena… Ale pořád je mi milejší fantazírování tvůrců dramatického seriálu, který se chce hlavně líbit a prodat divákům, než manipulativní progresivistické vývody „odborníků“ v seriózně se tvářícím dokumentu.
