Hrdinové proti sobě opakovaně kandidovali, oba si připsali po jednom volebním vítězství, ale do třetice vyhrál jiný kandidát, který na ně chce zákeřně hodit vlastní skandál v Bílém domě.
Odvěcí rivalové tedy musí překousnout vzájemnou nevraživost, když se jim po únosu vrtulníkem podaří uprchnout a společně pak putují divočinou.
V patách mají tajné agenty všeho druhu, před sebou stopu spiknutí, které hodlají odhalit, ale hlavně cestou poznávají národ, který kdysi vedli, z úplně jiné perspektivy.
Snímek natočil Peter Segal, o němž James Garner ve svých pamětech napsal, že se choval jako „samozvaný génius, který přitom nevěděl, kam pokračovat od druhé mety, a my oba, Jack Lemmon i já, jsme to věděli“.
Nicméně nejen americké publikum si dovedlo vychutnat jedovaté přestřelky mezi Garnerovým demokratem a Lemmonovým republikánem, jakož i prezidentského padoucha v podání Dana Aykroyda.
V jedné dobové zámořské recenzi stálo, že v komedii nezáleží na věrohodnosti situací, jestliže „vynikající scénář obsahuje každých pět sekund alespoň jednu vtipnou hlášku“.
A jiná kritika shrnula, že film Mí drazí Američané sice „nepronikne k jádru žádného problému, ať už ústavního, legislativního nebo jiného, ale skvěle si vychutnává představování našich vůdců coby nemotorných, v konečném důsledku sympatických outsiderů, kteří jsou na americké dálnici ztraceni stejně jako všichni ostatní“.
