Podle Bartošky ji vymyslel Polívka s odůvodněním, že se Zedníček podobá Ivě Janžurové, sám Polívka záhadný význam slova označuje za „dadaistický“. Ale ujalo se, i Zedníčkovy lásky jeho přátelé nazývali „čmaňovky“.
Se svou nynější manželkou pozve herec do kuchyně, kde připravuje kuřecí vývar a marně před ženou hájí ruční umývání nádobí: „Jen aby diváci viděli, že máme myčku?“
Nad spoustou zábavných historek a momentek se však klenou dva rozhodující prvky: nezdolná hercova energie a „čisté divadlo“, jak Bartoška nazývá jejich společné roky včetně Činoherního studia v Ústí nad Labem, kde podle Zedníčka odchovaného zlínským sluncem „nebylo nic, jen mlha, smrad, Bartoška, Heřmánek a já“.
Portrét se nevyhýbá ani sporným tématům včetně otázky, jestli Zedníčkovo letité účinkování v zábavném televizním pořadu Kufr mohlo negativně ovlivnit jeho následnou hereckou kariéru, ale herec sám se přes to usměvavě přenese; podobně jako nevadí, že mu neznámí lidé na ulici tykají: „Přece mi nebudou říkat pane Čmaňo!“
Ať popisuje dětství s klukovskými válkami a maminčiným uklízením, nebo první cestu do Paříže, kde posledních pět franků místo za peep show dali za sendvič, jako by to byl pořád ten přírodní živel, který přijímací komisi na brněnské JAMU odzbrojil, když usedl na její stůl, rozšafně vykládal a profesorku vyzval k tanci.
