Prolog sice slibuje změnu v podobě kličkování legendárního bílého taxíku mezi ovcemi a velbloudy, jenže vzápětí se děj vrací do starých kulis.
Policista přeložený z Paříže do Marseille si připadá jako vítěz formule 1 mezi Četníky ze Saint Tropez, jejich styl humoru ovšem padá o buranskou ligu níž, počínaje obézní vášnivkou a konče liliputem.
Když zvracení, tak mohutné a opakované, když fekálie, tak v ještě větší dávce, jíž je vystavena elegantní ministryně. A zdání satiry splní povzdech, že italské lupiče ve ferrari lze sotva dostihnout policejní dacií.
Jediné kouzlo, které trvá, zosobňuje taxík sám. Bohužel se k pořádné akci dostane jen dvakrát, v půli snímku a ve finále.
Po zbytek času o sebe hrdinové zakopávají, padají, žvaní a svačí; jeden úsměv zařídí svépomocný systém občanského varování před řidičským antitalentem, druhý epizodní figurka Araba, který podniká v italském duchu. Ale jinak se ctitelům akce prudce zasteskne po sérii Rychle a zběsile.
