RECENZE: Taxi 121 se na skutečných vraždách taxikářů jen přiživuje

Nekonečný seriál nadšeneckých pokusů pokračuje filmem Taxi 121, který se hlásí k inspiraci skutečným případem vražd taxikářů. Po úterní premiéře vstupuje do kin.

Jeho debutující režisér Dan Pánek podle výroku producentky „sice nemá filmovou školu, ale zato má talent větší než mnohý absolvent“ a „jeho silnou stránkou je práce s emocemi“.

Pokud mezi emoce řadí netrpělivost a vztek, pak má producentka pravdu. Netrpělivost vzbuzuje stavba příběhu, nastavovaného na celovečerní rozměr vyčkávacím prologem, epilogem, vzpomínkami, fantazijními výjevy, tlacháním s náhodnými pasažéry a opakovanými manželskými rituály hrdinů od ranního sexu až po večerní konverzaci.

A vztek zase postupně zablokuje obvyklou smířlivost vůči prvním filmům: neprobudí jej vcelku běžné technické neobratnosti včetně korekce obrazu, nýbrž alibismus, jenž si od skutečné tragédie staví oslí můstek k divácké atraktivitě.

Přitom nejde o rekonstrukci reálné kauzy, nýbrž slovy tvůrců o „náš názor, jak se to mohlo stát“. Navíc lze těžko mluvit i o slíbeném thrilleru, převládá melodrama. Celou první půli žena toužící po dítěti a vyděšená sérií vražd taxikářů prosí manžela, aby už nejezdil, zatímco on, v příjemném podání Filipa Tomsy slušný ochotný mladík, naslouchá zpovědi unaveného boháče, s americkým turistou si zpívá New York, New York, uštvané právničce kupuje kávu, zkrátka nahlíží do cizích životů ve svém voze. Ovšem bez přízračnosti Noci na zemi i společenské trefnosti Taxi Teherán, člověk spíš čeká, kdy na zákazníky od volantu vyjukne moderátor známé televizní soutěže s první otázkou.

Taxi 121

30 %

Česko, 2016

Režie: Daniel Pánek

Scénář: Jana Kutková, Daniel Pánek

Hrají: Brian Caspe, Vlastina Svátková, Denisa Nesvačilová, Lenka Zahradnická

Kinobox: 55 %

IMDb: 4.2

Když konečně v autě odstartuje drama, tedy studentské cvičení pro dvě osoby v krajní situaci a omezeném prostoru, ukáže se jiná zrada. Nositel ohrožení s hlasem pohádkového dědečka se rád poslouchá, takže rozpoutá rozhlasovou hru plnou existenciálních úvah typu „osud je osud“. Vyústění se v detektivce tradičně neprozrazuje, ale tady by to beztak ani nešlo, neboť řidič trpící pro změnu mocnou představivostí zařídí hned několik možných konců, vysvětlivek, přílepků, dovětků. A body, které film Taxi 121 cestou nasbíral za pár opravdu pěkně nasnímaných náladových obrazů, se ztrácejí ve vypjatém finále s každým dalším slovem, vzlykem a tónem smyčců.