RECENZE: Kde je zápletka? Tár nabízí špatné tempo dirigentky Blanchettové

Tár začíná jako dokument ze zákulisí orchestrálního života. A stejně i pokračuje. Debaty o hudbě se milovníkovi klasiky chvíli zamlouvají. Ale po každé další půlhodině předlouhého filmu sklouzává pohled na hodinky a v duchu se vynořuje otázka: Kde je zápletka?

Trailery

Sledovat další díly na iDNES.tv

Je po pandemii, orchestry začaly hrát, i slavní Berlínští filharmonikové (ve filmu zastoupeni kolegy z Drážďan). V jejich čele ovšem nestojí Kirill Petrenko jako v realitě, ale první žena – fiktivní osobnost jménem Lydia Tár. Ta dosáhla všeho, o čem lze ve světě klasické hudby snít – prestižních pozic i cen. Nadto je klavíristkou, skladatelkou a chystá i knihu. Žije v lesbickém vztahu s koncertní mistrovou Sharon, s níž vychovává dceru. Muži ji respektují, ženy často milují.

Realita se prolíná s fikcí, třeba mecenáš Eliot Kaplan nápadně připomíná skutečného obchodníka, obdivovatele Gustava Mahlera a amatérského dirigenta Gilberta Kaplana, jenž během života prováděl jediné dílo, Mahlerovu Druhou symfonii. Přirozeně není povinností filmových tvůrců, aby se drželi reálných faktů, fikce by jim spíš měla pomoci k tomu, co chtějí vylíčit.

Nijak svatá klasika

Lydia navenek vystupuje suverénně, srší intelektem, rozhledem, vtipem, ironií, sebeironií i schopností kritického nadhledu nad módními myšlenkovými výstřelky, to když polemizuje se studentem, jenž odmítá Bacha, protože byl bílý heterosexuál. Že s ní ve skutečnosti něco není v pořádku, naznačují drobnosti, jako jsou záhadné tóny budící ji ze spaní, domnělý křik ženy při běhání v parku nebo epizody s nemocnou sousedkou.

Jenže místo aby stupňovaly napětí, rozplývají se – muzikantsky řečeno – ve „špatně zvoleném tempu“, nekonečně pomalém, kvazi dokumentárním. A není moc jasné, co má být hlavním úmyslem autorů v čele s režisérem Toddem Fieldem.

Snad vyprávět o využívání moci, ovšem očima nikoli oběti, ale druhé strany, jež přece také má nějaký vlastní příběh? Ženu si mohli tvůrci vybrat záměrně, aby se vyhnuli obvinění, že obhajují záporné aktéry MeToo, což jsou muži…

Lydia ale při vší dominanci nepůsobí jako predátor(ka). Stipendistka Krista, která spáchá sebevraždu, Lydii chorobně zbožňovala a pronásledovala. Výměnu oddaného, leč stárnoucího asistenta lze obhájit, obdiv k ruské cellistce Olze přejde až do neprofesionálního protežování, ale Olga má talent…

Svět klasické hudby není svatý, intrikuje se v něm stejně jako v jiných uměleckých branžích. Jistě, ze zdánlivě nevýznamné události může povstat – zvlášť zmocní-li se jí média a sociální sítě – katastrofa, ale ani tato linka, byť padne zmínka o žalobě podané Kristinými rodiči, není ve snímku rozvedena.

Co tedy vlastně hrdince zlomí vaz?

V kůži vůdce smečky

Cate Blanchettová nastudovala svůj „part“ se vší vážností (nejen dirigování, ale i hru na klavír a dialogy v němčině). Je naprosto perfektní, každé gesto a slovo pronášené hlubokým hlasem má precizně připravené. Je tak dokonalá v dominanci a natolik se blíží mužskému egu, až je paradoxně většinu času nepřirozená a umělá, jen o něco málo méně ve scénách s dcerkou. Pokud ovšem právě v tom není klíč k celému vyznění.

Samozřejmě i v dnešním reálném světě jsou šikovné ženy-dirigentky, mající úspěch. Ale dirigent, respektive šéf velkých symfonických orchestrů, bude vždy „vůdcem smečky“, která ho jeden den respektuje a druhý den ho může vyštípat. To není pro každého. A herecký projev Blanchettové jako by směřoval k tomu, že její hrdinka není žena, jež uspěla mezi muži se svou přirozenou autoritou, ona se urputně snaží být jako muži, vyrovnat se jim. Je sice lesba, ale pořád je ženou, kterou přepadne děsivý strach, když zabloudí na opuštěný strašidelný dvůr.

A nakonec, na vrcholu kariéry, jí zásoby testosteronu zcela dojdou a cestu si prorazí hysterie, jež přeroste až do jakéhosi pološílenství, které propukne při provedení Mahlerovy Páté symfonie.

Nůžky a pilník

Jenže po ploužících se třech čtvrtinách stopáže to už je pozdní zvrat, po němž ještě následuje bizarní epilog, v němž se Lydiina agentura snaží „restartovat“ její kariéru kdesi v Asii, kde hrdinka připravuje čistě komerční projekt.

Tár

60 %

USA, 2022, 158 min

Režie: Todd Field

Scénář: Todd Field

Hrají: Cate Blanchett, Noémie Merlant, Mark Strong, Sydney Lemmon, Julian Glover, Nina Hoss, Sophie Kauer, Allan Corduner, Sam Douglas, Lucie Pohl, Murali Perumal, Vivian Full, Frank Röth, Vincent Riotta, Zethphan D. Smith-Gneist

Kinobox: 75 %

IMDb: 7.5

Příčiny jedné lidské tragédie zůstávají zahaleny mlhou. O tom, co předcházelo, co Lydia prožila třeba ve své původní rodině, se divák nedoví skoro nic, snad jen v letmém náznaku při jejím setkání s bratrem. Film by tedy potřeboval nůžky a pilník – to první na stopáž a to druhé na dobroušení scénáře.

Herci jsou ovšem výborní všichni, kromě Blanchettové, jež je nominována na Oscara, zmiňme aspoň Sophii Kauerovou v úloze violoncellistky Olgy, spontánní, přirozené, spíš intuitivní než intelektuálně založené či vzdělané hudebnice.

Její dialog s Lydií u společné večeře je jakožto úsměvný střet dvou naprosto odlišných bytostí jedním z nejpodařenějších míst filmu.