RECENZE: Nejsem její rodič! vzepře se Ta druhá. Jak se žije sourozencům autistů

Narodila se sice první, ale ve vnímání rodiny je Ta druhá, protože mladší sestra kvůli autismu vyžaduje více péče. Dokument o takzvaných skleněných, nezáměrně přehlížených dětech mapuje nevšední téma čistě pozorovatelsky, o to silněji.

Snímek Ta druhá je nečekaně zralým a zjevně vlastními zážitky inspirovaným celovečerním debutem režisérky Marie-Magdaleny Kochové. „Sedm let jsem byla jedináček, pak mou roli převzala Róza,“ říká osmnáctiletá Johana, která chce udělat maturitu, dostat se na vysokou školu a hlavně „vypadnout“.

Protože značnou část péče o Rozálii delegují rodiče právě na ni. Výmluvně to ukazuje dárek k osmnáctinám, poukaz na autoškolu, který má však své praktické pozadí: jakmile Johana získá řidičský průkaz, bude vozit sestru do školy.

Atypický autismus, jak zní diagnóza Rózy, film ukazuje v reálných projevech. Školačka pečlivě rovná třásně koberce, televizní ovladače i své sešity, po záchvatech vzdoru vykládá: „Řvala jsem na maminku, to je špatně, já chci přestat, ale jak?“

Vůbec má občas rozšafné výroky, třeba starost o své morče popisuje sestře: „Pochop to, je čas na mazlení, čas na hraní a čas na puštění, to jsou základní věci!“

Jenže právě čas je tím, čeho se starší Johaně nedostává: čas na učení v klíčovém ročníku i na vzácné chvilky s kamarádkami, kdy se mezi zkoušením líčidel svěří, že nemůže spát.

Není sama, kdo podvědomě očekává další sestřin výbuch, i matka líčí, jak si při Rózině řevu „zalezla k pračce a zacpala uši“. Ovšem rodina je to soudržná a láskyplná, nebojí se projevovat city; tím těžší je pro Johanu trocha zdravého sobectví: „Chtěla bych vypnout, neslyšet, rozplynout se, mít klid.“

Ta druhá

70 %

Česko / Slovensko, 2024, 87 min

Režie: Marie-Magdalena Kochová

Scénář: Marie-Magdalena Kochová

Kamera: Ludvík Otevřel, Kristina Kůlová, Marie-Magdalena Kochová

Hudba: Jonatán Pastirčák

Kinobox: 74 %

Dokument Ta druhá sestává výhradně ze situací, nepoužívá žádné komentáře ani vysvětlivky, pouze občas retro z domácího videa; o to účinněji se přenáší důvěrná bezprostřednost sesterského vztahu, třeba když Róza přesně analyzuje Johanin smutek či formuluje vlastní osamělost ve třídě.

Jen výjimečně, když si rodiče lámou hlavu, jak při svém zaměstnání sladí domácí „směnný provoz“ dohledu na mladší dívku, se starší vzepře: „Nejsem její rodič, ale sourozenec!“ Nejvíce však bolí drobnosti, jako když potřebuje učesat na maturitní ples, ale maminka se omluví, že zrovna nemůže.

Právě na plese si pak vychutnává výjimečný okamžik, kdy se pozornost rodičů soustřeďuje pouze na ni, a při tanci s otcem na otázku, jestli v jejím životě existuje něco krásného, odpoví přímo: „Já!“

Motiv osvobození přitom stále doprovází jistá provinilost a finále vysokoškolačky zahajující vlastní cestu odzbrojí zralostí: „Přijmu svůj díl zodpovědnosti, až tu rodiče nebudou.“ Prozaická věcnost údělu dává zapomenout na občasnou nejistotu hlavních aktérů před kamerou.