Dlouhá Kunstkamera rozhodně není, přinejmenším to neplatí o její kratší, zhruba hodinové verzi. Pro skutečné labužníky vznikla ještě varianta o hodinku delší, kterou má uvést podzimní festival dokumentů v Jihlavě.
Že jde o skutečně poslední společnou práci, vysvětluje Kallista věkem nerozlučného tandemu: „Mně je dvaaosmdesát let, Honzovi Švankmajerovi sedmaosmdesát. Takže při našem tradičním tempu tvorby už toho opravdu více nestihneme.“
Přesto si ctitel jejich projektů hýčká soukromou naději, že přece jen ještě přidají třeba jenom krátkometrážní hříčku. Už proto, že Švankmajer nenudí nikdy, tedy ani Kunstkamerou, přestože v podstatě jde o nasnímaný katalog.
Člověk si připadá, jako kdyby navštívil stoletý Kabinet doktora Caligariho, respektive doktora hračičky. Za doprovodu hudby Antonia Vivaldiho zve Švankmajer na prohlídku svých sbírek na zámku Horní Staňkov a jejich prostřednictvím ke zdrojům vlastních snů, zálib, inspirace.
 |
S prvními tóny se otevře brána, za ní se vynoří první sochy – a hned vedle nich miska pro psa. Exponáty zde totiž nežijí ve sterilní okázalosti, nýbrž v přirozeném sousedství s pomůckami běžného života: tygří žena vedle ručníku v koupelně, vzácné obrazy vedle prošlapaných papučí.
Filmová variace na starodávné kunstkomory neboli „umělecké pokoje“ renesance a baroka včetně slavné legendy Rudolfa II. shromáždění na Pražském hradě se od tradičně chápaných uměleckých expozic liší. Čím?
Takřečený „wunderkabinet“ neboli místnost divů plní podle Švankmajera zcela jinou funkci než muzeum nebo galerie, neboť zatímco muzea a galerie nás režisérovými slovy „poučují“ nebo „esteticky kultivují“, kunstkamera nás zasvěcuje do světa imaginace.
“Z kunstkamery odchází člověk proměněn. Muzea jsou objektivní, kunstkamery subjektivní. Muzea jsou uspořádaná racionálně, kunstkamery emocionálně,“ shrnul Švankmajer u příležitosti svých výstavních projektů, představujících část sbírek.
Podobně jako na výstavách, ani ve filmu se nenajdou věcné vysvětlivky, faktografické popisky či názvy jednotlivých exponátů. Což je účinný záměr, protože obrazy dokonale střihané do hudby tak působí výhradně na smyslové vnímání. Teprve v závěrečných titulcích Kunstkamery je pečlivě zanesená každá položka včetně svého autora či původu.
Tolik pokladů v tak neokázale domáckém uspořádání se hned tak nevidí. Vyřezávané dřevěné loutky, africké domorodé fetiše, kameny, lastury, roztodivné přírodní materiály. Ale také například zuby, kostry nebo lebky, k jejichž kolekci báječně ladí hrůzostrašné vrzání kroků na půdě.
Divák se maně přenese do krajiny vlastního dětství, do dob, kdy na prázdninách u babičky v podkroví objevoval tajemství ukrytá v zaprášených kufrech: se zatajeným dechem a s příjemným mrazením v zádech. Pak ani nepostřehne, že procházka Kunstkamerou nemá děj, ke každému předmětu si vytvoří vlastní mikropříběh.
Ojedinělá sbírka vznikala celá desetiletí, čistě pro připomínku, svůj první krátký snímek, Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara natočil Švankmajer v roce 1964, celovečerní produkci uzavřel před čtyřmi lety titulem Hmyz, na jehož vznik přispěli v internetové sbírce obdivovatelé českého mága z celého světa.
Během své dráhy získal Švankmajer řadu poct, dokonce po něm pojmenovali planetku; přímo při práci vyučil nespočet studentů, spolupracoval s divadly, točil hudební klipy, ale pomáhal svými nápady také mnohým kolegům.
Jeho otisk se najde mimo jiné v komediích Adéla ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech nebo Upír z Feratu, pro seriál Návštěvníci vytvořil želatinové jídlo budoucnosti a pro pohádku Tři veteráni zase princeznin putující nos.
Důvod, proč natočili Kunstkameru, vysvětlil Švankmajerův producent Kallista snahou, jak zachovat nashromážděné sbírky i filmy pro budoucí generace alespoň v digitální podobě. „Pokud se mi podaří sehnat peníze, rád bych záznam přenesl i na klasický celuloid, který vydrží déle,“ plánuje Kallista.
Zámeček plný relikvií jako by se hlásil k odkazu původní tvrze, kde prý kdysi bývala alchymistická laboratoř. Coby propustka do Švankmajerova soukromí je Kunstkamera vskutku unikátní, nežádá však po hostech uctivou vážnost v duchu veřejných institucí.
Takže při bloudění mezi výtvarnými skvosty proloženými tu a tam talířem se zbytky jídla se povoluje i kacířská myšlenka prostého smrtelníka – tady bych tedy vážně nechtěla uklízet.
