Proč jste přešla k hrané fikci?
To vzniklo hodně přirozeně a postupně. Hranou tvorbou se zabývám v malých dávkách dlouho – klipy, nadační spoty, na pražské FAMU jsem absolvovala dva semestry na režii. Zažila jsem ještě jejího zakladatele Otakara Vávru, Dušan Klein byl vedoucím katedry, hezká doba. Tehdy jsem si přivydělávala jako moderátorka. Jezdila jsem po republice a natáčela cestopisný seriál. Dělala jsem i produkci, psala texty a časem režírovala. S legendárním Pavlem Lukešem jsme napsali scénář pořadu Město proti městu.
Dokument se stal mojí filmovou kojnou. Vše na analog, skript ručně, takzvaný papírový střih. A na mateřské bylo jednodušší chopit se něčeho, co umíte ošéfovat sama po všech stránkách. Dokument to dovoluje. Koupili jsme domů střižnu a když malý spal, střihala jsem. Nějak jsem v té době neměla potřebu vytvářet fikci, když je kolem mě skutečný život, jen ho zachytit.
Jaký hlavní rozdíl mezi oběma světy jste objevila?
Dokument je náročnější emočně a psychicky. Právě proto, že nic nevymýšlíte, že zaznamenáváte to, co druzí žijí. Hraná tvorba vyžaduje více řemeslné zručnosti, dokument vám pomůže něco opravit osobním nasazením a improvizací, kdežto na place stohlavého štábu toho už zas tolik nezimprovizujete.
Na druhou stranu jste více v bezpečí, vše je dopředu dokonale připravené, každá složka dělá to, co má, kolečko posouvá kolečko, nejste na většinu věcí sama jako u dokumentu.
Za Stínohrou stojí reálný zážitek z vaší blízkosti, můžete jej říci?
Svého manžela, u Stínohry rovněž autora námětu, jsem poznala dva měsíce po vraždě jeho ženy.
Čekáte reakce, že „na ženu“ je Stínohra až nečekaně brutální?
Upřímně nečekám. V příběhu je velký kus naděje, samozřejmě záleží na divákovi, zda ji tam najde a jestli jí tam bude pro něj dost. Ale tak je to i životě. Co je ve vás, vnímáte nejsilněji i zvenku.
Proč jste scénář svěřila režisérovi Peteru Bebjakovi, který je spojován zejména s televizí?
Já ho nevnímám jako televizního tvůrce. Je to hlavně vynikající žánrový režisér. Bylo to zpočátku intuitivní rozhodnutí. Pak jsem začala cítit jeho pokoru a empatii k látce, byť ještě nevěděl, že základní motiv má předobraz v realitě. A bylo rozhodnuto. Je to profík a srdcař.
Mohla jste mluvit do obsazení?
Vše bylo otázkou domluvy, ale troufám si pyšně tvrdit, že tři z herců jsou malinko moje práce. Hynka Čermáka znám léta, postavu Michala jsem psala s myšlenkou na něho. O Vladimíru Javorském jsem snila, po prvním přečtení požádal o setkání, strávili jsme spolu několik báječných hodin v jeho oblíbené čajovně, mluvili o všem a nakonec řekl, že roli bere. Kristýna Frejová je má dlouholetá kamarádka, ale šla normálně na casting, a nakonec ji Peter vybral jako nejvhodnější. Ukázalo se, že jsem jí to psala na tělo.
Váš manžel je filmovým distributorem. Je to při psaní výhoda, nebo to svazuje?
Výhoda je to pro něj, protože moc dobře vím, co obnáší dát film do kina. Kolik je za tím lidí, práce a peněz. Konflikt by mohl snad nastat v pozici producent a scenáristka, jenže on je zároveň velmi tvůrčí člověk. A já jsem zase v případě Stínohry i producentka, takže…
