RECENZE: Dcera nelhala, neměly jsme ani dvacet korun. Jak žijí Sólomámy

Od zásob levné krůty až po babiččinu výpomoc vede bludný kruh tří hrdinek snímku Sólomámy, který má premiéru v úterý na ČT2. Režisérka Erika Hníková v něm sledovala tři samoživitelky.

Z dokumentu Sólomámy | foto: ČT

V Česku existuje skoro dvě stě tisíc domácností, kde děti žijí pouze s jedním ze svých rodičů, většinou s matkou. Trojice žen, které svolily k natáčení, se chová střízlivě, o to silnější emoce však probouzejí v divákovi, který si zkouší představit jejich nejistou každodennost.

„Holky, výplata ještě nepřišla.“ Věta, která patří k životu matky tří dívek, jíž zkrachovala obě manželství i vlastní podnikání. Teď má dvě zaměstnání, ale zažila i časy, kdy dceři nemohla dát dvacet korun na školní návštěvu divadla. „Učitel ji seřval, že si vymýšlí, že dvacetikorunu má přece každý, ale my ji tehdy opravdu neměly,“ vypráví.

Názorně také předvede triky, jak ušetřit. Třeba se koupí jedna celá krůta, kterou si rozdělí dvě rodiny; naporcovaná polovina pak vydrží domácnosti dva i tři měsíce. „Udělejte si k večeři krůtí medailonky,“ káže dětem, než odejde do práce; po návratu zjistí, že na ni už nezbyly. Nevadí. Současně však pohled na všední realitu domácnosti potvrzuje její slova, že dcery musely rychle dospět k samostatnosti.

Druhá sólomáma neví, kam se poděje se synem; má totiž co nejdříve opustit příliš drahý byt, v němž žila s bývalým přítelem, než zmizel; ani s otcem potomka není v kontaktu.

„Jsem bez práce, během distanční výuky jsem musela zůstat se synem doma,“ líčí, zatímco chlapec dává najevo svůj vzdor. Nakonec zazvoní s prosbou o peníze u jeho babičky; pečlivě bankovky přepočítává, zatímco od důchodkyně slyší rezignované: „Nemám ani na vlastní pohřeb, co budeš dělat, až odtud odejdu?“

Poslední z matek se poněkud liší: vysokoškolačka žijící deset let sama se dvěma dětmi od dvou partnerů, z nichž ani jeden prý „nevydržel“, zastává solidní postavení v nadnárodní agentuře. Chybějící dvacetikorunu zřejmě nikdy řešit nemusela, má však jiné obavy: jak dlouho se s přibývajícím věkem ještě udrží ve stávající profesní pozici.

Na pozadí civilně laděných reportáží ze soukromí rozdílných žen se nacházejí prvky, které jednotlivé příběhy propojují. Jednak všudypřítomné počítače, tablety, chytré telefony, jednak těžko pojmenovatelná, ale hmatatelná změna nálady, když si pro některé z dětí na vyměřený čas přijdou otcové. Snad by se dala popsat jako podivná směs vynucené věcnosti, rozpaků a cizoty, kdy po chvilce úlevy žen, že mají konečně trochu času jen pro sebe, následuje stesk.

Po sérii zklamání, jejichž hořkost spláchly racionální starosti o denní přežití, jako by nové partnerské vyhlídky neexistovaly. Ale najdou se, jenomže i do nich zasahují potřeby omezených domácností. „Nový přítel uvaří, i finančně vypomůže,“ oceňuje jedna z matek. 

Sólomámy

65 %

ČT, režie Erika Hníková

Jiná při groteskně katastrofickém stavění stanu s dětmi přizná, že na chalupě „chybí mužská ruka“. A samoživitelka syna, kterému opět začala školní docházka, si konečně mohla najít práci, aby zaplatila bydlení.

Že by happy end? Nic takového Hníková nepěstuje. Jestli se v dokumentu Sólomámy najde náznak naděje, pak nepochází odněkud shůry, nýbrž právě a pouze ze žen samých, z jejich vnitřní síly, ze sebezapření a schopnosti čelit realitě, ve které dvacet korun může znamenat poklad.