Osobitý snímek režiséra Roberta Rodrigueze, jenž si na pomoc přizval autora předloh Franka Millera a svého přítele Quentina Tarantina, má jednu neochvějnou přednost, a to styl.
Drží jej věrně, důkladně a důsledně od první do poslední vteřiny, ve výtvarném pojetí i v náladě. Kdo jde do kina na Sin City právě s vědomím, že se chce blaženě vyvalovat v temné poetice původního komiksu, vyzobávat si každý nápad a žasnout, jaké umné hrátky dokáže Rodriguez s digitální technologií, bude sotva zklamán.
Jako u každého zfilmovaného kultu však kromě jeho stoupenců existuje i dav lidí nepolíbených temným světem Franka Millera, kteří se vypraví prostě na nový thriller s Brucem Willisem. A pro ně se podmanivost "obalu" může stát monotónní, sotva prvotní okouzlení nápadem vyprchá.
Děj i charaktery jsou totiž čistě komiksové a styl, jakkoli jedinečný, se ve vlastním zálibném kruhu opakuje. Fanoušci vnímají Sin City srdcem, jiným připadá jako nesporně zajímavá hříčka, přijímaná však rozumem a z odstupu.
Černá, bílá, červená, klíčové barvy snímku, udají tón hned na počátku, kdy na nočním pozadí rudě zazáří šaty či rtěnka, z deště snad ještě hustšího než v ilustracích se vynoří bílá silueta, na zdi se mihnou stíny a do vypravěčského komentáře zazní první výstřel.
V ryze výtvarné stylizaci se hraje napůl film noir, napůl drsná škola americké detektivky s vnitřním monologem o "zavšiveným městě" či "hlavě jako střep" v duchu Phila Marlowa.
Ostatně i nenápadný způsob chytré nadsázky, nesený spíš úsměvnou poctou stylu než bezuzdnou parodií obsahu, připomene českou marlowovskou lahůdku Mazaný Filip.
Bizarní postavy podsvětí s tmavě podmalovanýma očima, které se občas přízračně zabarví v černobílé tváři, představují vesměs uznávaní herci – jako by chtěli stvrdit svou příchylnost ke krvavé pohádkové krimi o zabijácích, čističích, kanibalech, zrádných i čistých kráskách, rafinovaných mučitelích, nestvůrách, rakvích a ožívajících mrtvolách.
V žánrové zkratce, kde děj posouvají především komentáře a obrázky, představuje příjemnou kratochvíli právě odhalování, kteří věčně malí kluci si přišli pohrát na společné pískoviště.
Michael Madsen, Bruce Willis a Benicio Del Toro coby poldové, z nichž jen ten Willisův penzista se ještě nedal zastrašit ani podplatit, slizký Elijah Wood, skvostný Clive Owen, jenž se tak uhrančivě vyjímá mezi po zuby vyzbrojenými dámičkami polosvěta, zjizvený Mickey Rourke, tuhý obr Michael Clarke Duncan...
Natolik vyrovnaná herecká sestava ani nemůže rozhodovat o tom, která ze tří povídek filmu se povedla nejvíce a která nejméně.
Na jejich mírně rozkolísané kvalitě se podepisuje spíše zvolna uvadající tempo, nicméně hlavním měřítkem v případě Sin City zůstává osobní vkus. Vzhledem k tomu, že úvodní i poslední epizodu spojuje pochmurnější tón špíny, strachu a beznaděje velkoměstské žumpy, který se už sám sobě stává určitým klišé, prostřední příběh znamená vítané vytržení z šedi kalných stok a ještě kalnějších barů směrem k pouťově křiklavé, výstřední bizarnosti.
Popravdě řečeno, ona prožluklá společnost ovládaná organizovaným zločinem, jehož bezcitným nitkám čelí jen pár uondaných pěšáků s okoralým srdcem, se roztahuje v kdejakém filmu odvolávajícím se na skutečnost, takže ani ve vytříbené "animaci" Millerova komiksu nemůže její obraz zapůsobit naprosto převratně.
Zato groteskní obludárium, kde mrtvé hlavy mluví a přítulné slečny s podvazky se ohánějí samopaly, má přece jen blíže k říši fantazie, kvůli níž vynález filmu přišel na svět.
Ale dost možná, že náklonnost k jistým částem Sin City – města hříchu pramení jen z bezděčného vědomí, že okamžiky, kdy se člověk opravdu upřímně bavil, natočil Quentin Tarantino.
