Okřídlené „věk je jenom číslo“ svádí k výkladu nepřikládat mu žádný význam. Jenže to není lidem vlastní. Vždycky se s ním pojí nějaká emoce. Jaká je ta vaše?
Asi jako u každého, mladého či starého, je sedmdesátka, a to především u ženy, vnímaná už jaksi babičkovsky. Říct mi nějaká jiná žena, že je jí sedmdesát, povzdechnu si nad ní a pomyslím si: No jo, děvče, ty už to máš tak trochu za sebou. Ovšem když obrátím zrak k sobě, uvědomím si, že ještě nemám nárok, že vlastně ještě nesmím mít nárok pociťovat jakékoliv stáří. A musím ten pocit od sebe odstrčit jako pluhem sníh, protože teprve teď, skoro by se dalo říct, že je to jen pár týdnů, jsem začala vnímat stáří své maminky.
Došlo mi, že moje máma je opravdu už babička, a jak říkával s humorem můj táta: Jsem nejstarší z rodiny, a kde je mi konca-kraja? Maminka mého tátu přežila už o půl roku (Břetislav Staš zemřel v prosinci 2021 ve věku 93 let a pěti měsíců, Jiřina Bohdalová oslaví letos 3. května 94. narozeniny, pozn. red.), a kde je jí konca-kraja?
Životem jsem letěla jako neřízená střela, a kdybych měla tu moc a mohla vrátit čas zpátky, zachovala bych se mnohdy úplně jinak.
