Kdy vás to začalo táhnou k herectví?
Poměrně brzy. Asi od druhé třídy jsem začala chodit do studia HaF Hanky Francové, které bylo na pražském Starém Městě. Trávila jsem tam dvě odpoledne týdně a zpočátku jsem zkoušela všechno možné – výtvarku, tanečky, klavír, flétnu a dramatický kroužek. Postupem času se ukázalo, že výtvarka a tanec mi moc nešly, takže jsem se nakonec soustředila na dramaťák, klavír a flétnu. To mě bavilo, zvlášť dramaťák, kde jsem se vždycky pořádně vyřádila.
Bylo mi asi deset, když se na nás přišla do studia podívat Česká televize a vybrali mě na konkurz do seriálu Kde padají hvězdy, který režíroval Honza (Jan Hřebejk, pozn. red.). Pamatuju si, že konkurz probíhal v pražském Mánesu a přišlo na něj snad milion lidí. S tátou jsme tam čekali, koukali kolem sebe a po hodině jsme si řekli, že na to kašleme a jdeme domů. Jenže zrovna v tu chvíli vyvolali moje číslo. Byla to čirá náhoda. Nakonec to vyšlo a já dostala svou první roli. Psal se rok 1996. A pak jsem natočila film Jak se dělá opera s režisérem Petrem Weiglem a s herečkami Dagmar Havlovou a Jiřinou Jiráskovou v jedné z hlavních rolí. Šlo o německou koprodukci, která byla spíše uměleckým projektem, takže ji tehdy vysílali na dvojce. U nás to sice nebyl žádný velký trhák, ale byl to krásně výpravný a vizuálně působivý film, napůl jako opera.
Ve stejné době jsem dostala nabídku na roli v Ulici. Tu, kterou nakonec hrála Patricie Pagáčová. Jenže už jsem měla podepsanou smlouvu s Primou.
