V pátém svazku edice Film a dějiny s podtitulem Perestrojka/přestavba se připomíná, že Vlak dětství a naděje původně vznikl k výročí osvobození v roce 1985, ale nakonec nesměl do vysílání. Proč? „Lze usuzovat, že zásadně vadila postava Josefa Pumplměho (Stanislav Zindulka), bývalého legionáře a masarykovce. Seriál také nijak neakcentoval komunistický odboj a výhrady mohly být vzneseny i k zobrazení osvobození Brna,“ vysvětluje v knize Petr Bednařík.
Na obrazovky se Vlak dětství a naděje dostal až na jaře 1989 a ještě pokoutně, v podvečerních časech, bez propagace, po dlouhém nátlaku na režiséra Karla Kachyňu, který odmítal cokoli upravit.
Publikace filmových historiků zmiňuje i jiné kuriózní případy z doby gorbačovského uvolnění, kterému se zdejší režim dlouho bránil. K televizní praxi se vztahuje třeba první pokus o nekonečný komediální seriál s aktuálně dopisovanými a natáčenými epizodami.
Jmenoval se Malé dějiny jedné rodiny. První díl se objevil v srpnu 1988, poslední začátkem podzimu 1989. Zákaz přišel přímo z nejvyšších stranických míst, protože herci začali podepisovat protirežimní petice, chodili na manifestace a pomalu už nezůstal nikdo „spolehlivý“, kdo by se dal podle představ soudruhů obsadit.
Zajímavý je rovněž doklad, jak těžko se ještě v druhé půli 80. let, kdy z Moskvy přicházela takzvaná „glasnosť“ čili otevřenost, u nás prosazovaly snímky o politických procesech, třeba dílo Jen o rodinných záležitostech. „Nazrál čas, abychom se i my jako - bohužel poslední - socialistická kinematografie vyslovili k tematice deformací 50. let,“ cituje kniha; film se nakonec dostal do kin až po pádu komunismu.
V neposlední řadě se publikace věnuje velmi pomalému a váhavému návratu trezorových nebo takzvaně „pozastavených“ snímků do distribuce. Mezi prvními dostaly opatrný pardon soudní drama dua Kádár-Klos Obžalovaný nebo hořká komedie Miloše Formana Hoří, má panenko, u nás koncem 60. let zakázaná a současně nominovaná na Oscara.
