V neděli 11. ledna 1976 Československá televize poprvé vysílala 30 případů majora Zemana. Seriál na svou dobu mamutího rozsahu sliboval sérii kriminálních případů, s pomocí černobílého výkladu dějin se však snažil legitimizovat totalitní režim. Dodnes se o něm hovoří jako o výkladní skříni socialismu.
- Vznik a první vysílání seriálu
- Propagace režimu
- Postavy
- Děj a inspirace skutečnými událostmi
- Úspěch seriálu
- Vysílání v roce 1999
- Současný význam
Proč vzniklo 30 případů majora Zemana?
Podnět k natočení seriálu dalo počátkem sedmdesátých let tehdejší ministerstvo vnitra a první díl měl být vysílán již v roce 1975 k 30. výročí osvobození Československa Rudou armádou, potažmo k založení Sboru národní bezpečnosti (SNB). Nakonec bylo prvních deset dílů vysíláno až v lednu 1976. Pracovníci vnitra se podíleli i na námětu seriálu a jednotlivé díly byly po dokončení schvalovány nejvyšším vedením KSČ. Část materiálu, která neodpovídala dobové ideologii, se ani na obrazovky nedostala.
Režie seriálu byla svěřena Jiřímu Sequensovi, který stál za populárním seriálem Hříšní lidé města pražského, ale také na svém kontě měl i film Atentát o statečnosti a odhodlání parašutistů i členů nekomunistického odboje. V tomto směru patřil film k přelomovým dílům šedesátých let, protože média se už řadu let tvářila, jako by jediný odboj na území protektorátu byl organizovaný komunistickou stranou.
Major Zeman se však natáčel v letech 1974 až 1979, kdy se šrouby normalizace povážlivě utahovaly, aby všichni zapomněli na pražské jaro a okupaci sovětskými vojsky. Po roce 1969 neměly SNB a VB (Veřejná bezpečnost) příliš velkou důvěru veřejnosti, zejména po zásahu proti demonstrantům při prvním výročí okupace a poté při vítězném utkání ČSSR se Sověty na MS 1969. Seriál měl proto vylepšit a přikrášlit veřejný obraz SNB a podpořit legitimitu KSČ.
Původní idea chytaného seriálu k výročí vzniku SNB počítala s tím, že v něm budou nejzajímavější a nejznámější poválečné kriminální případy. Nápad se ale začal měnit, z plánovaných deseti dílů bylo nejprve 13, poté 28 a nakonec 30, a navíc začala hrát velkou roli politika.
Jiří Sequens a Vladimír Brabec při natáčení seriálu 30 případů majora Zemana.
Místo detektivek vznikla rafinovaná agitka
Jako už mnohokrát předtím i potom politický režim využil popkulturu k vlastní propagaci a současně prostřednictvím „autenticky“ vystavěného narativu překresloval dějiny k obrazu svému.
Příběh se opírá o klíčové body a události mezi lety 1945 až 1973. Tváří se historicky, přitom divákovi sugeruje své vlastní hodnocení dobra a zla. Až na výjimky jsou tedy postavy jasně zaškatulkované na dobré, tedy politicky spolehlivé, a zlé, tedy režimu nepřátelské.
A pak jsou tu všichni ostatní, příslušníci šedé zóny, kteří se musí rozhodnout, na jakou stranu chtějí patřit, a s nimi celá divácká obec. Správný směr divákům ukazuje bezvýhradně kladně definovaná postava Jana Zemana. On i jeho nejbližší jsou také rekrutováni z řad pravověrných straníků a bojovníků z protinacistického komunistického oboje. Tyto zásluhy jim pak v očích diváků dávají morální právo určovat, na čí straně je pravda a právo.
Kvíz: Honzo, řekni jim, jak to tenkrát bylo! Znáte dobře seriál o majoru Zemanovi? |
Postavy seriálu jsou černobílé
V úvodním dílu se Jan Zeman vrací z koncentračního tábora a jako první si musí vyřídit účty s bývalými udavači. Brzy pochopí, že jako člen Sboru národní bezpečnosti nejlépe zajistí pro novou republiku spravedlnost, přesněji lidovou spravedlnost. Svůj postoj dá najevo v dílu Hon na lišku z roku 1948, kdy se postaví na stranu dělníků proti továrníkovi, čímž si zajistí kariérní postup přímo na kriminálku. Neochvějný zůstává i na konci šedesátých let, kdy je napadán „novou vlnou“ umělců a následně „osvobozen“ příchodem spřátelených vojsk.
Hlavní osoby a obsazení:
|
Kladné postavy:
Honza je po otci pravověrný komunista, geniální vyšetřovatel i charakterní rodinný typ, i když mírně cholerický. Muž, jehož instinkty jsou vždy správné a do jehož péče se chcete svěřit. Uprostřed politických změn stojí jako nezlomný pilíř poúnorové pravdy. Tak chtělo ministerstvo vnitra, aby lidé vnímali všechny esenbáky. Okolí Honzy Zemana pak zaplňují archetypální postavy – například hédonický Jirka Hradec, který ujde dlouhou cestu od playboye ke kubánskému Jamesi Bondovi, nebo tajemný major Žitný, který prochází jako duch všemi dekádami a vždy se nečekaně objeví, aby jako správný agent StB vždy zasáhl v pravou chvíli.
Vladimír Brabec v seriálu 30 případů majora Zemana
Záporáci:
V mnoha částech si scenáristé v čele se Sequensem - kterému sekundoval nejen dramaturg Jiří Procházka, ale i pracovníci rozvědky či tiskového odboru federálního ministerstva vnitra - vyřizovali účty s ideovými nepřáteli komunistické strany. Častým terčem byla katolická církev, bývalí nacisté skrývající se před spravedlností v západním Německu či Jižní Americe nebo agenti tajných služeb, ohrožující poúnorové Československo. Opomenuti ovšem nezůstali ani představitelé alternativní kultury.
Hlavním antihrdinou první poloviny seriálu je nadporučík Pavel Bláha. Bývalý britský pilot, po válce Zemanův nadřízený na SNB, který po únoru přichází o své postavení, přechází do ilegality a jako západní agent kudy chodí, tudy škodí. Podstoupí operaci, která měla změnit vzhled, a chce se zbavit Zemana, aby se mu pomstil – a s ním celé pracující třídě. Při přestřelce Bláha sám zahyne poté, co omylem postřelí Zemanovu manželku. Jako by nestačilo uvěznění, mučení a letitá perzekuce představitelů zahraničního odboje z druhé světové války, je v seriálu britský pilot líčen jako koncentrované zlo a představitel západního imperialismu, který chce zničit klid a štěstí pracujících.
Pavel Bláha v podání Radoslava Brzobohatého prohází v seriálu velkou proměnou
Po smrti agenta Bláhy bylo potřeba najít dalšího padoucha, muže nové bigbeatové doby, zhýčkaného neúspěšného básníka Pavla Daneše, který v sobě spojuje všechny nectnosti umělců v disentu a pohybuje se někde mezi Havlem, Kohoutem či Janem Benešem. Daneš s maskou chlapeckého prince útočí na Zemana úplně jinými zbraněmi než Bláha a v demagogii si nezadá s budovatelskými prokurátory. Je hlavní tváří pražského jara, které je v seriálu pojato jako štvanice na pravověrné soudruhy v režii britských tajných služeb.
Básník Daneš v podání Petra Štěpánka
Skutečné události posunuté, jak se to hodilo
Seriál je jako celek výrazně nesourodý. Některé díly jsou zjevně napsány jen proto, aby nás uvedly do politické situace, jiné akcentují problémy poválečné hospodářské kriminality. Některé ve snaze o komičnost balancují na hraně trapnosti nebo si udržují rámec banální detektivky a snaží se těžit z popularity majora Kalaše a kapitána Exnera. Velká část případů byla také napsána na motivy skutečných událostí, které zde však byly zasazeny do adekvátního dobového kontextu.
Jakkoli dnes některé díly působí amatérsky režijně i herecky, smývání skutečnosti a fikce bylo v mnoha případech tak dokonalé, že měnilo veřejné povědomí. Například v dílu Mimikry se proplétá několik motivů. Skupina hippies propadlá drogám je karikaturou undergroundových kapel, především The Plastic People of the Universe. Scénáristé do dílu přidali únos letadla do Německa ve snaze emigrovat. Ten se v roce 1972 skutečně stal, ovšem pachatelé nebyli žádní hudebníci. Podprahový vliv seriálu byl však tak mocný, že řada lidí věřila tomu, že členové Plastiků unesli letadlo.
Záběr ze seriálu 30 případů majora Zemana, kdy starý Brůna (ve skutečnosti Jelínek) přiměl syna vrhnout se do studny. Vesnické reálie byly natočeny v nedalekých Jinočanech.
Epizody seriálu vs. skutečnost
|
Jaký úspěch měl seriál během prvního uvedení?
Už v době prvního vysílání v roce 1976 byl seriál vnímán jako kontroverzní a historicky poplatný době. Pro širší diváckou obec však představoval řemeslně slušně zvládnutou detektivku a vzhledem k velmi omezené náplni televizního programu měl obrovskou sledovanost.
„Víme naprosté minimum o tom, jak televizní publikum majora Zemana vnímalo. Za jeden ze zdrojů, na kterém lze ilustrovat vyhrocené reakce, lze považovat divácké dopisy, které se zachovaly v archivech České televize. Dopisy diváků jsou ale velmi nespolehlivý a nereprezentativní zdroj, nevznikaly spontánně, chybí v nich širší názorová škála, často je psali mimořádně angažovaní jedinci,“ uvedla publicistka Irena Reifová v rozhovoru pro Aktuálně.cz
KOMENTÁŘ: Třicet případů majora Zemana a jedna kletba Vladimíra Brabce |
Z pohledu dnešního diváka - ale také třeba z pohledu člověka znalého československých filmových detektivek z 60. let a 70. let - přitom neobstojí ani často používané tvrzení o řemeslné kvalitě seriálu. Přes velké finanční prostředky totiž působí 30 případů majora Zemana občas až parodicky. Najdou se sice i díly vysloveně dobrodružné (zejména špionážní dvojepizoda Rukojmí v Bella Vista a Poselství z neznámé země), někdy ale Zeman odhalí zločince spíše náhodou, než díky detektivní práci.
30 návratů po roce 1989
Navzdory dobové poplatnosti seriál neupadl v zapomnění ani po revoluci a postupné transformaci bezpečnostních složek na Policii ČR. Po devadesátkové snaze vyrovnat se s komunistickou minulostí jsme se rozhodli chybám minulosti raději čelit, než je tabuizovat. Součástí historické reflexe bylo i rozhodnutí České televize z přelomu milénia znovu kontroverzní seriál odvysílat. Mezi důvody pak nejspíš patřila i velká sledovanost na slovenské televizi Markíza z předchozího roku, a ČT čelila obviňování, že nešlo o otevření historické diskuse, ale o vyšší čísla.
Znovuuvedení majora Zemana vyvolalo řadu protestů Konfederace politických vězňů, které vyústily i trestním oznámením na Českou televizi. „Uvedení seriálu je nebezpečné a Česká televize jím poruší zákon, podle kterého sdělovací prostředky nesmějí podporovat hnutí potlačující práva a svobody občanů,“ prohlásil Miloš Slabák z vedení konfederace. Následné šetření však žádný trestný čin neprokázalo.
Navzdory nesouhlasu části veřejnosti ČT od 16. září 1999 spustila projekt „30 návratů“. Každá epizoda byla zasazena do historických souvislostí, aby se předešlo mylnému výkladu. Na začátku byl sestřih z dobových týdeníků a po epizodě následoval zhruba třicetiminutový dokument i beseda odborníků, kteří osvětlovali kontext a obtížnou situaci tvůrců. I mladší generace tak měla možnost nahlédnout do komplikované normalizační reality svých rodičů a snad i leccos pochopit. Z epizody Studna se pak stal doslova virální hit a celý seriál vycházel ještě dlouho po roce 2000 na DVD v mnohatisícových nákladech.
Major Zeman v současnosti
Česká televize se aktuálně od obsahu spíše distancuje a na iVysílání je k dispozici pouze Studna s adekvátním vysvětlením, že „pořad je obsahově poplatný době svého vzniku a nevyjadřuje aktuální stanovisko České televize.“ Jiné televize však majora Zemana a další perly předrevoluční produkce vytrvale vysílají bez většího zájmu veřejnosti, která si postupně zvykla, že některé věci se zkrátka vymazat nedají.
Dnes už víme, že seriál nefunguje jako historický pramen o letech 1945 až 1973, ale dokáže mnoho napovědět o letech 1974 až 1979 a o tom, jakým způsobem si vládnoucí strana upevňovala svou moc. Také nás učí, jak funguje propaganda skrze umělecké dílo, což ostatně není ničím novým. Už William Shakespeare napsal Richarda III. ve službách rodu Tudorů tak, aby co nejvíce zdiskreditoval předchozí vládnoucí dynastii.
Ať už kontroverzní nebo ne, 30 případů majora Zemana je součástí našeho kulturního dědictví stejně jako v Británii Richard III. Minimálně otec, který byl toho „večera poněkud neklidný“, z českého folkloru jen tak nezmizí. A to přesto, že tato věta v seriálu nikdy nezazněla. Lidová slovesnost si původní repliku postupně upravila k obrazu svému ještě důsledněji, než se propagátoři snažili upravit minulost.
