Titul seriálu odvozený od názvu Rubensova obrazu se tedy přímo vztahuje pouze k první epizodě, věnované zmizení vzácného originálu z Moravské galerie.
Následující díly už obsahují samostatné zločiny, spojené pouze symbolikou „háďátek“ a čtveřicí vyšetřovatelů v čele s postavou Jitky Čvančarové, šéfky brněnské mordparty, která po rozvodu vychovává šestiletou dcerku, má záhadný vztah s kolegou v podání Jiřího Dvořáka a problémového bratra, jenž by v reálném životě sestřinu kariéru poznamenal asi citelněji než ve fikci Petra Hudského.
To však není zdaleka jediný otazník vznášející se nad scénářem, který trpí plytkými dialogy, modelovými typy policistů i zlosynů včetně blahobytného boháče vybaveného gorilami i milenkou, banalitami ze soukromí hrdinů a dosti průhlednými zápletkami. Podobnou autorskou nemoc ovšem vykazují téměř všechny tuzemské seriály, přičemž Hlava Medúzy má aspoň tři polehčující okolnosti.
Zaprvé netradiční, byť lehce přepjatou hudbu, kterou dodal skotský skladatel Patrick Neil Doyle, jehož otec Patrick Doyle mimochodem získal oscarové nominace za Hamleta a Rozum a cit.
Zadruhé výjimečné, přitom navenek neviditelné okolnosti vzniku: tým projektu byl totiž podle tvůrců vůbec první, kdo u nás začal točit v rouškách, poslední, kdo pracoval před úplným zákazem natáčení, a po pauze zase první, který pokračoval ve výrobě.
Třetí bod si Hlava Medúzy připisuje díky režiséru Filipu Renčovi, který očividně potí krev, aby statické vyprávění co možná rozhýbal. V duchu žánru se chce říci, že je to práce pro vraha: kamera Petra Hojdy odmítá spočinout, je v pohybu během rozhovorů, takže produkuje vypjatější náladu než sama zběžná konverzace, střídá prostředí i úhly záběrů, jako by v ospalé moravské metropoli chtěla nabudit pocit ohrožení ve stylu chicagského podsvětí za časů prohibice.
Prostě snaha po dramatické podívané dýchá z každé scény, třebaže se někdy nepatřičně míjí účinkem. Například při mohutném zásahu speciální jednotky v domácnosti pana profesora, který ukáže finále druhé, zdařilejší epizody situované do vděčných kulis nevázaného maturitního večírku. Nebo kdykoli, když nutí hrdinku Čvančarové ke svižným akčním úkonům.
Zamrzí také, že polovina vyšetřovatelského týmu zůstává – alespoň v úvodních dvou epizodách – poměrně nevyužitá. Petra Bučková tvoří okrasný doplněk a hlavně Michal Isteník by si od scenáristy zasloužil výraznější a osobitější přísun humoru, jenž ovšem v krimiseriálech schází obecně. Na druhé straně příjemně překvapí Karel Heřmánek ml. v nejednoznačné roli výbušného psychopata, jakému může svěřit dítě opravdu jen seriál.
Každopádně v době, kdy zavedené „detektivní pondělky“ drží už jen reprízové díly Specialistů na Nově, má Hlava Medúzy slušnou výchozí pozici. Ale stojí někde ve střední šedé zóně konfekčního standardu.
Na Případy 1. oddělení či první sérii Rapla nedosáhne, stejně vzdálená jí naštěstí je vyložená neobratnost takového Místa zločinu Plzeň. Slouží hlavně jako příklad řemeslně odvedené kamufláže zakrývající autorské trhliny.
