Z českého pohledu je pak zapotřebí dodat – a důvěrně varovné! Nejenom k třicetiletí svobody se totiž hodí filmařsky působivá připomínka, že to přece není ani tak dlouho, ani tak daleko: typické rodinné Pelíšky za totality.
Bezmála tříhodinová kronika zachycuje několik desetiletí čínské kulturní revoluce za éry politiky jednoho dítěte, ale protože se dívá zdola, prostřednictvím dvou bratrů, jejich rodin a přátel, nádech exotiky se téměř stírá. Pouze malí pionýři k rudým šátkům nosí školní tašky s myšákem Mickeym a jejich vystrašeným rodičům za krotké tajné večírky, na kterých si pouštějí „nepřátelskou“ hudbu jako Valčík na rozloučenou, hrozí i popravy.
Přitom film nikterak okatě nedrásá, i tady se příbuzní scházejí, slaví, baví, případně na sebe významně pomrkávají, kdykoli si slovo bere někdo ze stranických kádrů. Více či méně poddajní hrdinové se upínají k dětem – ale co kdyby přišla tragédie a potomek navíc se nepovoluje?
Největší zrůdnost
„Pro nás se čas zastavil už dávno, jen čekáme, až zestárneme.“ Konstatování ústředního manželského páru v sobě shrnuje všeobecnou vůkolní rezignaci, letargii, odevzdanost, jež se line jak z každodenních domácích rituálů, tak z reakcí na pohromy. I k úklidu svého vyplaveného obydlí se dvojice pustí takřka beze slova; o čem by taky ještě mluvili, všechno důležité už si řekli.
U pamětnických ročníků může snímek Sbohem, synu vyvolat připomínku povinného kolektivismu od schůzí s bezmocností námitek po vnitropodnikové besídky, odlišné jen melodikou místního popu.
A také nejkřiklavější zrůdností, jíž je odborářská cena za vzorné plánované rodičovství; tedy za potrat.
Struktura vztahů sledovaných během období let 1979–2013 je poměrně složitá, překombinovaná střihová skladba jde občas vyloženě na nervy, nicméně podstata, tedy rodinný mikrokosmos v duchu Pelíšků, si podmaňuje. Protože přes veškeré proměny měst, životních podmínek, generací i technologií zůstává lidská bolest stále stejná, podobně jako koloběh ztráty, vzpoury, znovunalezení a vyrovnání.
