RECENZE: Nahatí tlouštíci se v dokumentu sluní, funí a milují Safari

Rakouský režisér a dokumentarista Ulrich Seidl je známý provokatér. Dokonce tak známý, až člověk žasne, že si jej účastníci lovecké výpravy pustili k tělu. To je asi jediné překvapení Safari, dokumentární morality o zabíjení a rasismu.

Trailery

Sledovat další díly na iDNES.tv

Seidl je posedlý otylými nahými zpocenými těly. Podobně jako v jeho proslulých Psích dnech se i tady aktéři mocně natírají krémy, sluní a funí. Zjevně je nemá rád – přitom mu tak poslušně předčítají do kamery ceník zvířat, jejichž lov jim africké safari nabízí.

Minule Seidl v dokumentu Ve sklepě mapoval více či méně úchylné záliby Rakušanů pěstované v soukromí, nyní hledá zvrácenost v trofejní turistice. Ale tam už tezi hájí ztuha, protože ani vegetariánský pacifismus nepopře, že nejde o pytláky střílející hlava nehlava za jízdy ve velkém. Zákazníci loví pod dohledem, zachovávají rituály, pouze jejich myslivecká latina v exotických kulisách nabývá bizarních rozměrů. Počínaje úpravami před vítězným focením s kořistí přes výbavu schůdků a židliček až po plechovku piva, které borce na čekané spolehlivě uspí a jeho chrápání pak odstraší zvěř na míle daleko.

Safari

50 %

Režie: Ulrich Seidl

Rakousko, 2016, 91 minut

Kinobox: 61 %

IMDb: 7.0

Jakkoli důležití nimrodi v nažehlených úborech občas budí smích jako lovec Pampalini z polského kresleného seriálu a třebaže dlouho připravovaný výstřel divák očekává, vždycky znovu jej nepříjemně ohluší. V různém obsazení – muž se ženou, otec se synem – se model monotónně opakuje: výprava, plížení, míření, dohledávání, objímání, focení, vše za asistence průvodců s vysílačkou, kteří vyladí terén, pochválí trefu, naloží úlovek.

A v hotelu mezi vycpanými trofejemi vyprávějí jednotliví účastníci zájezdu, jak by svou zálibu ospravedlnili, jaké zbraně používají, co při lovu cítí nebo proč si vybrali ten který živočišný druh – což je možná nejzábavnější nachytávka, protože z výroků typu „slyšela jsem, že jich je málo“ vysvítá, jak málo vědí.

Vegetariánská moralita

Ovšem stylizovaný dokument nekončí v buši. Stejně jako stupňuje volbu zabíjených zvířat od antilop po žirafu, graduje Seidl i scény, ze kterých odvozuje svou hlavní obžalobu. Jednak proti postkoloniální rasové nadřazenosti („černoši dělají rychle, ale jen když se jim chce“), jednak vůči zvěcnělé zpracovatelské mašinérii, v níž tu nejšpinavější práci zastanou zase domorodci.

Zebru stahují z kůže jako králíka, uřezávají končetiny, vyvrhávají střeva; s názornou nechutností, v níž si režisér tak libuje. Načež nechá černý personál ve strnulých postojích trpně pózovat před kamerou, jen aby dostal kýžený kontrast k bílým zbohatlíkům plundrujícím africký ráj.

Jenže právě vyvrcholení ve stylu laciné aktivistické agitky ubírá dokumentu body. Jakkoli má Safari silné momenty, ztrácí je vegetariánskou moralitou, která se pokrytecky tváří, že nikdy v dějinách lidstva nikdo jiný než prohnilí zplozenci západní civilizace přece nezabil zvíře, nepozřel maso a nechodil v kůži.