Komik to v potvrdil v televizním rozhovoru pro pořad Today a prohlásil, že jeho pojetí Clouseaua bude inspirováno excentrickým funkovým hudebníkem Georgem Clintonem. Zatím neupřesnil, zda bude mít „jeho“ Clouseau francouzskou národnost – ve zmíněním rozhovoru v nadsázce naznačil, že by klidně mohl být Haiťan.
Nový Růžový panter by měl být kombinací hraného a CGI animovaného filmu. Zatím dostupné informace o ději naznačují, že centrem zápletky by měla být skupina zločinců, která osvobodí z vězení kreslenou postavičku Růžového pantera, kterou známe z titulků dosavadních filmů o Clouseauovi, aby jim pomohla naplánovat velkou loupež. Čili s největší pravděpodobností „blbinka“ pro celou rodinu ve stylu Looney Tunes: Zpět v akci s roztlemeným Eddiem Murphym.
Nabízí se samozřejmě otázka, proč do toho celého tahat postavu Clouseaua, přičemž odpověď je jasná – film s Růžovým panterem v názvu bude poutat větší pozornost. I za cenu toho, že se do kina dostaví nemalý počet lidí, kteří se, hnáni nezvladatelným masochistickým pudem, zajdou podívat, co kdo zase provedl s klasickým komediálním stříbrem. A také jak znesvětil odkaz Petera Sellerse, jediného možného představitele Jacquesa Clouseaua.
Růžový panter je zpět. Úplně změnil tvář |
V minulosti se již vyskytly pokusy obsadit do role neohroženého bojovníka s podsvětím v typickém baloňáku, jehož franouzský akcent je jen o ždibec méně nebezpečný než jeho znalosti karate, jiného herce než Petera Sellerse. Ať už šlo o Alana Arkina, Rogera Moorea či Stevea Martina. Nebo i Roberta Benigniho coby Clouseaova syna v Synovi růžového pantera. Pohořeli bez výjimky všichni.
Nejbolestnější bylo absolutní nepochopení Clouseaouva charakteru a přímo hmatatelný kontrast mezi hereckým naturelem Sellersovým a Martinovým ve filmech Růžový panter (2006) a Růžový panter 2 (2008). Steve Martin vsadil na prvoplánové pitvoření a Clouseaua bez větší invence zahrál prostě jako nešikovného imbecila. Hotovo dvacet, jdeme shrábnout honorář.
RECENZE: Z Růžového pantera se stala růžolící micinka |
Vůbec se nesnažil proniknout pod slupku Clouseauových výstřelků, nehod, pádů a komolení slov. I kdyby tak ale učinil, narazil by na nezdolatelnou překážku jménem Peter Sellers. Geniální komik, jeden z největších, co jich stříbrné plátno kdy poznalo, předvedl v roli inspektora ze Sûreté jeden z nejkomplexnějších hereckých výkonů své kariéry.
Nejde jen o vnější atributy jako plášť, klobouk, knírek, nebo stoicky klidný výraz i v okamžicích, kdy si naše pozemská logika bere volno, a komolení slov. To vše je jen zástěrka, pod níž se schovává mnohem hlubší charakter, než se na první pohled zdá.
Sellersův Jacques Clouseau není pitomec, má vlastní životní filozofii a osobitý pohled na svět. Jedna z vůbec nejpůsobivějších scén ze všech filmů s Clouseausem pochází z filmu Komisař Clouseau na stopě, který mimochodem nemá nic do činění s diamantem zvaným Růžový panter, nicméně jde o první snímek, kde se objevil inspektor Dreyfus a sluha Kato.
Clouseau, krátce poté, co spadl do kašny, neboť „idiot šofér zastavil příliš blízko fontány“, vyslýchá půvabnou Marii Gambrelliovou, do níž se zakoukal. Když ho Maria jemně upozorní, že by si měl svléknout mokré šaty, jinak dostane zápal plic, Clouseau nevzrušeně a smířlivě přitaká: „Ano, nejspíš dostanu. Ale, víte, tohle všechno je součástí té skvělé slavnosti života“.
V originále použije idiom „life’s rich pageant“, což inspirovalo skupinu R.E.M. k názvu alba z roku 1986.
Díváme-li se na všechny ty mistrně, s filigránskou přesnosti a perfektně vypointované gagy opravdu pozorně, dříve či pozdějí nám musí dojít, že Clouseau nechce být směšný záměrně. On se pouze snaží přizpůsobit životní prostor svému často až dětsky průzračnému vnímání a nemůže za to, že se okolní svět brání a klade mu do cesty překážky. Pokud vám to něco připomíná, pak ano – Rowan Atkinson při modelování postavy pana Beana podle mého názoru svým způsobem čerpal i z Clouseaua.
Žádný ze Sellersových následovníků v jeho nejznámější roli nikdy nemůže být tak dobrý jako sám Peter. Neboť nikdo z nich nepřistupuje a nepřistupoval k hraní jako takovému, nikoliv jen ke komedii, tak extrémním způsobem jako on. Ve svých postavách se ztrácel, rozpouštěl. Vzdal se sebe sama kvůli postavám.
„Míval jsem kdysi vlastní osobnost, ale nechal jsem si ji chirurgicky odstranit,“ prohlásil o sobě jednou v nadsázce ne tak veliké. A když jej na place při natáčení filmu Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu náhodný kolemjdoucí oslovil z dotazem, zda není Peter Sellers, dostalo se mu všeříkající odpovědi: „Dnes ne“.
