Drsný farmář s poctivýma očima a vypracovaným, poněkud již zbytnělým tělem. To je hrdina Cesty naděje, který se vydá čtyři roky po konci první světové války z Austrálie do Turecka, aby na dobrodružné pouti nalezl hroby svých synů padlých v bitvě u Gallipoli. Když se spojí stručný obsah s téměř westernovými obrázky, divák čeká něco na způsob dobrodružné výpravy Divokým Kurdistánem.
Ale chyba lávky, hercova režijní prvotina není velkofilm, nýbrž popisná romance bloudící unyle mezi minarety a krajinou po bitvě. Nebýt patetické vážnosti, připomněla by komedii Jak vytrhnout velrybě stoličku. Neboť osamělý poutník v cizí zemi potká též osamělou matku malého uličníka, jemuž chybí tatínek.
Jediný profesionál, o kterého se Crowe může opřít, je kameraman Andrew Lesnie, nositel Oscara za Pána prstenů, který velkoryse pracuje s prostorem zejména v australských pasážích. Ovšem v Istanbulu už jen paběrkuje běžné ornamenty jako exotický půvab tržiště, mešity či modelky Olgy Kurylenko.
Šlechetný jako Noe
Obsahově předvídatelná historka je plná bezúčelných scén a vypravěčských banalit, k nimž patří zpětné útržky obrazů tu z válečné vřavy, tu z idylického dětství synů. Jejich matku pohřbí Crowe již v úvodu s mužnou slzou, načež dá knězi najevo chlapskou ráznost ateisty. Na výjevu si herec zjevně zakládá – ale kýčovitější aby pohledal.
V podobném duchu se nesou také politicky zabarvené dialogy ošlehaných mužů ve vojenských uniformách; jediný záblesk zdravé přirozenosti přináší alespoň zpočátku chlapec, spatřující v cizinci vítaný zdroj příjmů. Jenže to je málo i na prvotinu, zvláště když Crowe hraje farmáře stejně jako loni hrdinu díla Noe: tedy ušlechtile, tklivě, nijak.
Typické je, že se Cesta naděje zatím testuje mimo Státy, kam přijde až v dubnu a jen do úzké sítě kin. Někde už zkrátka vědí své.