Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvVšechnopárty moderuje Karel Šíp už šestnáct let a každý týden ji sleduje asi tři čtvrtě milionu diváků. Když se však natáčet nemohlo, dostal nabídku od nakladatelství, a tak se vrhl na psaní. V knize Do hrobu si to nevezmu vzpomíná na dětství, začátky v televizi i Karla Gotta.
Čím je pro vás v životě humor?
Je to trochu genetická záležitost, protože můj tatínek byl herec a hrál takové komediálnější věci. Asi jsem něco z toho zdědil. Vlastně jsem celý život až doteď nic jiného než zábavu v různých podobách nedělal.
Jste typ člověka, který rád baví své přátele i v soukromém životě?
Záleží na tom, když se sejde parta, tak ano. Abych si ale doma stoupl před kredenc a začal říkat něco veselého jen proto, že je to ve mně, to ne.
Knihu jsem přečetla a nabyla pocitu, že máte velice bujnou představivost. Takový myšlenkový přetlak, a tak jste začal psát. Mám pravdu?
Ne, řeknu vám, jak tahle knížka vznikla. Sám od sebe bych asi nic neudělal, neměl jsem v sobě přetlak, prostě byl covid, pandemie. Z mých pracovních aktivit nešlo dělat nic. A do toho se mně ozvalo nakladatelství. Přišla objednávka, tak jsem prostě sedl. A co mě napadlo, co jsem se dozvěděl, a bylo to zajímavé, to jsem prostě psal. Tematicky je to opravdu různorodé.
V knize píšete i o anketě Zlatý slavík, dnes Český slavík. Sledoval jste jeho letošní návrat?
Viděl jsem jen začátek a konec přenosu, ale myslím si podle ohlasů, že jsem viděl to nejpodstatnější.
Co na to říkáte?
Když jsem se dozvěděl, že se Slavík resuscituje, tak jsem si říkal, že by si někdo mohl vymyslet jinou anketu, že Slavík je přežitý. Že v době sociálních sítí je taková anketa nadbytečná.
Na texty projevů dělal Gott výběrová řízení
V knize zmiňujete děkovné proslovy z předávání cen, které jste napsal pro Karla Gotta nebo Jiřinu Bohdalovou. Je nějaký proslov, který vám opravdu utkvěl v paměti?
Kdybych přemýšlel, tak bych si vzpomněl, ale chtěl bych k tomu říct jednu věc. Ukázalo se, že nejsem jediný, koho Karel před Slavíkem volal. Byl jediný ze zpěváků, od kterého se nečekalo, že přijde a řekne: Děkuju rodině, děkuji spolupracovníkům. Měl strašně rád legraci, takže chtěl vždy pobavit publikum. Proto se obracel na mě, a pokud vím, asi ještě na dva kolegy. Dělal takové malé výběrové řízení, protože ne vždy to, co jsem mu nabídl, jsem v televizi slyšel.
Karel Gott to odtajnil ve své knížce Karel a i v mém pořadu Všechnopárty na to přišla řeč. Říkal: Stejně to mají američtí herci, kteří si jdou přebírat Oscary. Mají tým lidí, který jim děkovné proslovy připravuje. A dodával: Já jsem zpěvák, ne literát, nabídni mi něco, buď to vezmu, nebo nevezmu.
Karel Gott se vám pak odvděčil svým obrazem.
Víte, finanční hodnotu jeho děl neznám, ale přesně si pamatuju, jak to vzniklo. Nepsal jsem mu jen zlatoslavičí děkovačky, ale i scénáře, průvodní slovo jeho koncertních turné. A jednou Karel řekl, prosím tě, tentokrát si opravdu řekni, já ti tu práci zaplatím.
Peníze jsem od něj nikdy brát nechtěl, ale jednou, když jsem mu zase napsal průvodní slovo nějakého koncertu, jsem mu řekl: Karle, jsem možná jediný, kdo od tebe ještě nemá obraz. Vyvalil oči a řekl: A ty bys chtěl? Samozřejmě, odpověděl jsem. Dobře a jaký motiv bys chtěl, hudební? zeptal se. Přikývl jsem. Dal mi to jako dárek.
Kde ten obraz máte?
Na čestném místě v obývacím pokoji, takže na něj víceméně pořád vidím.
„Jako dítě jsem se mihl před kamerou“
Chápu, že asi nechcete ze své knihy prozrazovat všechno, ale překvapilo mě, že jste se už ve velmi útlém věku mihl před kamerou. Mohl byste říct, o co šlo?
Jako dítě jsem se před kamerou mihl víckrát. Myslíte, jak jsem tam byl jen jako čumil, když se natáčel film? Bylo mi asi deset let. Šel jsem po Vinohradské třídě a vidím chuchvalec lidí. To tam ještě žádný parlament nestál, jen prodejna automobilů. Za výkladem byla nějaká světla. Tak jsem si tam stoupl a koukal jako ostatní a ukázalo se, že filmují.
Film se jmenuje Hlavní výhra. A herec, který hrál hlavní roli, Ivo Palec, tam zrovna zkoušel. Nevěděl jsem, že kamera natočí taky nás čumily. Pak jsem si na internetu film našel, ale musíte jet po okénkách, protože to byl jen takový švenk přes lidi. Tam jsem stál, nejmenší, desetiletý chlapeček.
Pak jste měl šanci vidět při práci režiséra Martina Friče.
Jako dítě jsem byl ve škole v Ostravě a tam vybírali lidi do chystaného koprodukčního československo-sovětského filmu. Přátelé na moři se jmenuje, dodneška jsem ho neviděl. Prošel jsem až do kamerových zkoušek na Barrandově. Nakonec mě nevybrali, protože chtěli Ostravaka. A já jsem ten akcent neměl.
Ale jak jsem tam bloumal po barrandovských chodbách, tak jsem vlezl do jednoho ateliéru a tam se natáčela pohádka Princezna ze zlatou hvězdou. Princ Josef Zíma, a tak jsem zase koukal a na takový bedýnce seděl režisér Martin Frič. Ta dekorace, celé mě to strašně oslňovalo. Zase tam byla scéna, kterou točili několikrát, zase jako u Hlavní výhry jsem si říkal, že to je těžká práce.
O mnoho let později ve filmu Homolka a tobolka si vás už diváci asi všimli.
Ale zase musí dávat velký pozor. Jeden kamarád, který pracoval na Barrandově, tenkrát přišel s tím, že se točí další díl Homolků na horách. Má tam být kapela, která hraje rekreantům, a on věděl, že mám kapelu. Ptal jsem se, co máme hrát, ale řekli, že máme jen předstírat. A tak jsme předstírali. Já jsem si sedl za piano, nikdy jsem na něj nehrál, ale pro Jardu Uhlíře bylo to natáčení strašně brzo ráno. Když si dá divák pozor, kamera zajede k pianu, tak takový ten černovlasý kníratý u piana jsem asi já.
„Jsem nesystematický člověk“
Přiznal jste se k tomu, že jste nerozhodný. Zajímalo by mě, v jaké oblasti života se to projevuje nejvíce? I v té profesionální?
To vám z voleje nedokážu říct. Já si to dávám do souvislosti s horoskopem, protože jsem blíženec. Kdysi dávno jsem dělal takovou talk show (Horoskopičiny – pozn. red.), takže jsem si musel astrologii trošičku osvojit. O blížencích vím, že jsou nerozhodní, jakoby dvě bytosti v jedné. Ta dvojakost se projevuje nejrůznějšími způsoby, že blíženec má ne jeden, ale dva holicí strojky, což mám. I v klíčových životních situacích, které jsem řešil, jsem byl velmi nerozhodný a nevěděl jsem, jestli se mám dát tam, nebo tam, prostě je to ve mně.
A co když přijde na rozhodování o hostech, které pozvete do Všechnopárty, tam problém není?
O rozhodování bychom mluvili, kdyby byl velký nával. Hosty si vybírám sám. Nemám tým, který by mi dělal rešerše. Nemám ani systém. Jsem nesystematický člověk čili něco se mi líbí, někdo mě zaujal, tak si to napíšu do počítače, tak pět jmen. A to předám dramaturgii a oni to obvolávají a pak jen řeknou, z těch, které jsi napsal, by tihle tři přišli. Žádné velké rozhodování, je to o momentálním nápadu.
Vy s hosty mluvíte spatra, nebo se připravujete?
Úplně bez přípravy.
Nastal někdy moment, kdy jste se opravdu proklínal a říkal si, proč nemám v rukou alespoň nějakou rešerši?
Nejde o rešerši, já jsem víceméně na každého hosta zhruba připravený. Minimálně vím, jak začít, a pak čekám, co uslyším, a větvím různá témata. Ale takové chvíle jsem samozřejmě zažil. Narazil jsem třeba na introverta a musel jsem z něj dolovat odpovědi. Jediná výhoda je, že nejde o živé vysílání, a protože vždy natočíme hrubou stopáž jednou tak dlouhou, těch 52 minut se z toho dá sestavit. Některé hovory ale opravdu vázly, člověk se tím musí prokousat. Ale to mě na tom baví a drží mě to u této profese, je to dobrodružství.
Třeba s režisérem Miroslavem Krobotem je mnohdy složité mluvit, ale to už asi víte.
Velmi si ho vážím, ale po půlce rozhovoru jsem pochopil, že z jeho strany to je hra, že on se bavil tím, ne ve zlém, že mi odpovídal jednoslovně. Hrál si se mnou jako kočka s myší.
Zábavy jako takové ubývá
Co říkáte na současný stav televizní zábavy?
Já to moc nesleduju, možná částečně i proto, že zábavy jako takové ubývá, nebo minimálně té, kterou mám rád.
Zábava ale určitě kvete na Silvestra. Letos se objevíte v pořadu s Jiřinou Bohdalovou, který je připraven na konec roku. Mohl byste prozradit, na co se můžeme těšit?
Víte co, prozradit nic nemůžu. Ne že bych byl tajnůstkář nebo že by mi to někdo zakazoval, ale natáčení probíhalo ve velmi přísných hygienických podmínkách. V hledišti sedí herci, Jiřina si to tak přála. Je to model, jako když dělal silvestrovské pořady Vladimír Menšík.
Já jsem byl i v tom jeho, ale tentokrát to nebylo tak, že by šel člověk z hlediště, předvedl číslo a vrátil na místo. Kdo prošel jevištěm, tak byl do té doby někde v šatnách zavřený. Pak pro mě přišli, něco jsem řekl a zase odešel, rovnou ven do auta a odjel jsem, protože kumulování lidí nebylo možné. Ano, viděl jsem tam Luďka Sobotu, Milana Kňažka, Ringo Čecha, ale celkově nevím, jak to vypadá.
A k silvestrovské Všechnopárty něco prozradíte?
Pokaždé se snažím, aby bylo veselo, ale najednou cítím, že na Silvestra se od nás chce, aby bylo víc veselo než normálně, ale to já nedokážu rozlišit, je to improvizace jako každý díl. Tentokrát jsem se jen opřel o zkušené herce a jednu herečku, prostě o takové z mého pohledu jistoty – a to když selže, tak už nevím.
Co říkáte na covidovou situaci, která se v uplynulých dnech velice prudce zhoršuje?
Sleduju to jako každý, jak je národ rozdělený, jak jsou lidé, kteří se bez jakéhokoliv zdůvodnění obávají očkování. Já jsem třikrát očkovaný, když mi někdo řekne – jdi počtvrtý, tak půjdu. Pochopil jsem, že to je jediná obrana proti viru, a já jsem riziková věková skupina. Je mi také líto, že to devastuje i obor, který dělám. Jedním slovem kulturu. Kdyby lidi měli přestat chodit do divadla a do kina, zanechá to stopy, ze kterých se bude národ dlouho, a to nemám rád velká slova, vybabrávat.
Vy ale Všechnopárty plánujete točit, dokud to bude podle nařízení možné.
Já neplánuju nic. Dostanu plán. Ale už jsme to zažili, že jakékoliv plány končí ve chvíli, kdy přijde stopka. A budeme zase čekat, chudáci diváci budou krmeni reprízami. To je hrozný, to přežvykování něčeho, co už bylo, takže se snažím být optimista.
Karel Šíp
 Hostem pořadu Rozstřel a moderátorky Moniky Zavřelové je tentokrát legenda české zábavy moderátor a textař Karel Šíp. |
