Roli favorita Hořící keř splnil. Původně televizní film z produkce HBO si v sobotu z pražského Divadla Archa v přímém přenosu ČT odnesl nejvíce trofejí, celkem sedm včetně titulu nejlepšího filmu roku 2013 a ceny za režii pro Agnieszku Hollandovou. A gratulace sbíral hlavně jeho debutující scenárista Štěpán Hulík. "Slibuju, že příště se zdokonalím," děkoval autor, který má i cenu Literu za knižní prvotinu Kinematografie zapomnění.
Stejně jako vítěz minulé sezony, thriller z 50. let Ve stínu, nosí také Hořící keř přízvisko "víc než jen film". Proč je získal?
Samozřejmě díky tématu. To, co udělal Jan Palach, si pořád neumíme vyložit, stále k tomu hledáme vztah, poměřujeme se jeho činem. Já bych to třeba nedokázal. A že téma žije, poznám, když slyším v tramvaji pár pitomců, kteří se mu vysmívají. Zkrátka Palach nadále podněcuje naši fantazii i potřebu hledání vzorů, nicméně základ všeho tvoří příběh. Příběh Palachův, jeho matky, její advokátky, ale také příběh režisérky Agnieszky Hollandové, kterou tenkrát komunisti od nás vyhostili, načež se slavně vrátila zrovna s příběhem z dob svých studií na pražské FAMU. A koneckonců i příběh můj - začátečníka, který si právě tohle téma našel.
Vítězové cen filmové kritikyFilm Dokument Režie Herec v hlavní roli Herec ve vedlejší roli Herečka v hlavní roli Herečka ve vedlejší roli Kamera Scénář Hudba Cena RWE pro objev roku |
Zmiňujete "pár pitomců v tramvaji", ale je jich víc, nedávné výročí Palachovy smrti a plán vytvořit v jeho rodném domku muzeum vyvolal vlnu až nenávistných projevů typu "proč si stále připomínat totálního psychopata". Nemáte pak pocit marnosti?
Ani ne. Ledacos, co se zdá v jisté době scestné, se ocení až za desítky let. A k té marnosti - víte, už jsem si uvědomil, že některým lidem prostě nevysvětlíte nic. Pokoušet se o to znamená naprosto zbytečnou ztrátu energie. Takže už se o to ani nesnažím. Všichni přece máme možnost volby: vy, já, Jan Palach i ti, kteří ho dneska popírají.
S Agnieszkou Hollandovou jsem probírala, jak se liší národní povahy: Poláci své hrdiny až pateticky uctívají, my máme sklon je zlehčovat, špinit. Dá se to změnit?
Nevím, asi těžko. My Palachovi vystrojíme velkolepý pohřeb, postavíme mu sochu a myslíme si, že tím ho máme z krku. Jenže to nám nepomůže. Nezmění to ani výuka dějepisu, základ vždy vzniká v rodině, v tom, že nám nebude lhostejné, co se děje vedle nás. A tím myslím úplně všední dny, nikdo po nás nechce, abychom se upalovali.
Jistě teď máte nabídky z "velkého showbyznysu". Bráníte se?
Naštěstí mě spolužáci z produkce na FAMU vzali do své firmy, kde děláme všechno společně. Samozřejmě mi lichotí, že mě oslovují uznávaní režiséři, ale já si rád látku vypiplám v naší partě sám.
Zlákají vás třeba běžné seriály?
Ne, ty dělat nebudu. Aspoň myslím. Vím přesně, co chci dělat a co ne, už jsem se taky radši živil rozvážením vína. Sice pro HBO seriál píšu, ale jiného druhu, je to příběh z vesnice, kde se stane zločin, což vztahy rozloží. Typ Ordinace mě nebaví a ani bych to neuměl psát.
Máte vůbec televizi?
No - nemám. Jen u přítelkyně, jinak si stahuji z internetu, co mě zajímá. Jsem rozkročen mezi naše 60. léta v čele se Všemi dobrými rodáky a současnou americkou tvorbou, jakou zastupují Temný případ nebo Zločin.
S režisérem Martinem Krejčím chystáte film o osudech šansoniérky Evy Olmerové Čekej tiše. Jak jste daleko?
Snad jsme konečně našli pravý klíč, aby to nebyl jen souhrn všech klišé životopisných filmů. Zajímá nás, jak si sama kazí vlastní život. Už máme podporu od státního fondu kinematografie i České televize, i když já jsem z toho trochu nesvůj - pokud se točí za veřejné prostředky, mám pocit, že se na mě skládá celý národ. Kdežto když mi dá důvěru HBO, vážím si jí, protože vím, že riskují soukromé peníze.
