Úvodní řeč Rickyho Gervaise na letošních Zlatých glóbech dokázala, že osmapadesátiletý britský komik a herec je stále v nejlepší kondici, věrný břitkému humoru své domoviny.
V seriálu Po životě z produkce Netflixu, který sám napsal i režíroval, však odhaluje trochu jinou tvář. Citlivější a zranitelnější. Ruku v ruce s pokusem o lidskost bohužel jde mnohdy až nesnesitelná klišovitost a patos. Naštěstí ji vyvažují brilantní dialogy a Gervaisova schopnost vypointovat i poslední absurditu všedního dne.
V první sezoně měl lokální novinář Tony o své budoucnosti jasno. Po smrti manželky, která zemřela na rakovinu, nemá smysl dál žít. Vypité lahve vína, sledování domácích videí a návštěvy otce s alzheimerem to jen stvrzují. Jediné dočasné útočiště nalézá v přirozeném sarkasmu, kterým pravidelně obšťastňuje kolegy v redakci i protagonisty místních zpravodajských kuriozit.
Ušetřen nezůstává nikdo s výjimkou postarší vdovy v podání skvělé Penelope Wiltonové a synovce George. To aby divák pochopil, že přes všechny invektivy je protagonista seriálu stále člověkem, jen v nesnesitelné bolesti.
Drobný, avšak dostačující náznak, který se bohužel ve druhé sérii stává hlavním motivem vyprávění. Tu se Tony v kavárně svěřuje nenáviděné kolegyni, tu chápavě hovoří k osamělé dámě s kočkou, a dokonce dělá dohazovače. Naštěstí mezitím stíhá, i když omezeněji, tnout do živého.
Variace na téma hyperkorektnost, pokrytectví, maskulinita i genderová rovnost Gervais už tradičně sype z rukávu, a ač divákům v mnohém nastavuje poctivě vyleštěné zrcadlo, hlavní prosté sdělení je jinde. Být sám je nanic. Do časů pandemie myšlenka načasovaná zcela přesně. Jen se to Gervaisovi těžko věří.
