REPORTÁŽ: Vajíčkové chlebíčky na Hradě nesnědl Klaus, ale Heydrich

Pražský hrad, slavnostně vyzdobený Španělský sál. V rozích rautové stoly obtěžkané lahůdkami a na pódiu hudební nástroje. Člověk by řekl, že se tu chystá gala akce pro prezidenta a jeho zahraniční hosty. Ovšem chyba lávky - chlebíčky a housle nečekají na Václava Klause, ale na Heydricha. Filmového, samozřejmě.

Snímek Lidice, jehož vznik iDNES.cz průběžně sleduje, už má za sebou řadu klíčových scén: natáčela se rekonstrukce tryzny za Lidice, rabování lidických domů, vězeňské týrání, svatba, na níž otec zabije syna, i opětovné vypálení vesnice.

Na jeden zásadní okamžik došlo na začátku září, připomeňte si ho s námi: z lokací v severních Čechách se filmaři na jeden den přesunuli na Hradčany a s hercem Detlefem Bothem, který za nimi přicestoval z Německa, rekonstruovali hned dvě heydrichovské události. Značně nesourodé, mimochodem: Heydrichův koncert pro kladenské dělníky a pohřeb. Taky Heydrichův.

"Podívejte se na něj, ta podoba. Nemrazí vás z toho?" šuškají si dva komparzisté, když v předsálí Španělského sálu čekají na výzvu k akci. Jejich pohled přitom patří jedinému člověku - nervózně přešlapujícímu muži v uniformě, který je k nerozeznání od skutečného říšského protektora.

"Když si Detlef oblékl kostým, byli jsme v šoku. Taková podoba se jen tak nevidí. Maskérka byla bez práce," smál se producent Adam Dvořák, když nám zkušeného televizního herce představoval.

Heydrich a housle

Bothemovi samotnému ovšem do smíchu moc nebylo. Od režiséra dostal za úkol, aby nastudoval techniku hry na housle, protože ve scéně, kterou má točit, na ně Heydrich preluduje. Buď ale zapomněl, nebo neměl dobrého učitele, každopádně když měl poprvé předvést svoje umění, vyprskl celý štáb smíchy.

"Tak to bude na dlouho," opřel se do své režisérské židle Petr Nikolaev a instruoval asistenty, aby panu Bothemovi ukázali, co se od něj chce. Následovaly desítky minut nácviku, který nikdo neviděl (ale slyšeli ho všichni) a téměř dvě hodiny zkoušek na pódiu, kde se zoufalý "Heydrich" snažil pohyb smyčce odkoukat od přítomných profesionálů.

Nutno říct, že snaha byla po zásluze odměněna a nakonec se scéna houslové hry natočila. Bothemovi se ale neulevilo. "Nezlobte se, ale já jsem ještě příliš rozhozený, nemůžu s vámi mluvit," utíkal před mikrofonem iDNES.cz herec, který vypadal tak plaše, až se ho tak trochu "bál" i producent.

Hrad za babku

Ten mezitím dojednával, jak bude vypadat Heydrichův pohřeb. "Pražský Hrad nám vyšel neskutečně vstříc, za pronájem sálu a prostor před Matyášovou bránou zaplatíme jenom symbolickou částku, byť se jindy pohybuje ve statisících.

S natáčením pohřebního průvodu však musíme čekat do tmy, aby se scéna maximálně přiblížila dobovým záběrům. Tak jen doufám, že pak všechno stihneme," dělal si starosti Dvořák.

Původně se ve scénáři počítalo s použitím dobových záznamů. Proč se tedy nakonec přistoupilo k jejich rekonstrukci na place? "Dílem to bylo přání Petra Nikolaeva, který nechtěl, aby černobílé obrázky vytrhávaly diváka z emočního soustředění. Podstatným argumentem však pro nás byl i fakt, že Národní filmový archiv je něco jako nedobytná pevnost. Vykutat z něj jakýkoli materiál bývá těžší, něž si ho prostě natočit," popisuje Dvořák praxi, kterou poznali snad všichni čeští filmaři.

Množení králíků

Kromě Heydricha, který na pódiu vrzal na housličky, nebyla ve Španělském sále žádná z hlavních postav vyjma představitele Šímova syna Karla, zato komparzistů dorazilo požehnaně.

Nechyběl ani specialista na počítačové efekty Michal Křeček s fotoaparátem, který bude mít stejně jako v případě zmíněné tryzny za úkol přítomné publikum namnožit.

"No jo, Lidice se ze mě dělají experta na rozmnožování," směje se Křeček s tím, že jedno množení se bez dodatečných triků přece jen obešlo - a to množení králičí.

Lidičtí už totiž za sebou mají scénu, které se nejvíc obával Roman Luknár (rozhovor s ním ZDE) a v níž hraje "hlavní roli" hřbitov zahlcený kopulujícími králíky. "Báli jsme se, jestli je vůbec donutíme k akci, ale nemuseli jsme je vůbec pobízet," popisuje humornou stránku jinak ryze tragického výjevu Dvořák.

Ačkoli jsou Lidice pro Jana Vlčka jako filmového architekta velmi náročný projekt, na Hradě mohl více méně "odpočívat". "Co bych tu stavěl, sál je působivý sám o sobě, stačilo jen dodat hákové kříže," libuje si.

Přesto je vidět, že nezahálel: například raut v rozích místnosti je striktně dobový a pečlivě se připravoval. "Chlebíčky jsme mazali přesně podle dobových obrázků," usmívá se Vlček při pohledu na stoly s občerstvením.

Jestli měl však Heydrich skutečně slabost pro vajíčka a punčový dort, říci nedokáže. "Obrázek z konkrétní akce se nezachoval. Dali jsme proto na stoly to, co na nich v dané době a kruzích být mohlo," přiznává Vlček v souvislosti se scénou, v níž Heydrich uplácí dělníky z Kladenska koncertem s občerstvením.

Mimochodem právě tenhle detail připadal mnoha zúčastněným víc než povědomý: "Politik, který si vás někam pozve a dá vám zdarma najíst, to je celkem aktuální téma, ne?" říkali. Něco na tom bude.

Novák: Státnice a smrt v jeden den

Ondřej Novák je podle všeho jedním z nejcennějších hereckých objevů Lidic. Už se stihl "poprat" se svým filmovým otcem Šímou neboli Karlem Rodenem a dvě další velké zkoušky absolvoval 13. září. To ho čekaly nejdřív státnice a hned vzápětí jeho první filmová smrt - společně s ostatními lidickými muži byl zastřelen u zdi.

Jak si vás režisér Nikolaev našel?
Mě si našla už původní autorka projektu Alice Nellis. Někdy v dubnu si mě a Marka Adamczyka, představitele Vaška Fialy, pozvala na kamerové zkoušky a nechala nás, abychom se pohádali jako v hospodě. Asi jsme se hádali věrohodně, když nás nakonec vzala.

Vidíte nějaký rozdíl mezi tím, co chtěla mít z Lidic Alice Nellis a co z nich teď dělá Petr Nikolaev?
Nemůžu srovnávat, protože nevím, jak režíruje paní Nellis na place, znal jsem ji jen z těch zkoušek. Výsledek podle Petra Nikolaeva bude zcela jistě jiný a je to tak možná - ne, možná, určitě - správně. Když už k celému projektu přišel pan režisér tak pozdě, ať si ho aspoň udělá podle sebe, jinak by to bylo nefér. Pro mě osobně jsou navíc dva pohledy na jednu a tutéž látku obohacující: ze scénáře tuším, kam asi směřovala Alice Nellis, zároveň vidím, jak ho "čte" Petr Nikolaev, a to všechno se mi skládá do mnohem plastičtější představy o postavě.

Jaký je Petr Nikolaev režisér? Působí velmi klidně, jak z vás dostane emoce?
Petr je režisér, který rád přijímá, co mu herec nabízí. To je moc dobře. Navíc to odpovídá tomu, jak jsem si představoval, že by nás vedla Alice Nellis. A rád chválí, což aspoň na mě funguje.

Jan Budař prý u scénáře plakal. Jak zapůsobil na vás?
Je to silný text i téma. Já osobně ho začal více ohledávat v podstatě až během natáčení - půjčil jsem si knížky a průběžně čtu scénář, jsou v něm místa, která nejde přečíst nezúčastněně. Pro mě je ale důležité i to, že má moje postava předobraz v reálných lidech. Nechci přehánět, ale vědomí, že kdysi takovýto člověk byl a něco podobného zažíval, mě sevře takovým zvláštním způsobem, že o tom vlastně ani nepotřebuju moc vědět. Stačí cítit.