V Kuratoriu vyprávějí bývalí členové organizace zřízené pro (pře)výchovu mládeže za protektorátu, následující Fotografové smrti sledují proměnu pasivních svědků násilí v aktivní účastníky.
Kuratorium 70 %
Pro Kuratorium, které natočil Ondřej Veverka, sbírá body jak obal včetně nápadu se zbarvováním vybraných tváří z černobílých fotografií, tak obsah sdělovaný vesměs pamětníky, tudíž plný osobních postřehů a zdravé nejednoznačnosti.
Členství v „Krematoriu“, jak se Kuratoriu přezdívalo, bylo povinné pro mládež od deseti do osmnácti let, nicméně ve vzpomínkách zazní přiznání, že „my děti jsme to vítaly, alespoň se něco dělo: fotbal, vodáci, nám se to líbilo“.
Za výkony ve sportu a četbě se uděloval titul Správný kluk (ve stejnojmenném časopise krátce působil Jaroslav Foglar) a ti nejlepší dostali stejnokroje. „Táta mi řekl, ať se mu s tím klidím z očí, a já mu slíbil – Neboj, já zůstanu Čech,“ líčí jeden z pamětníků svou zkušenost, která silně, i když ve filmu nepojmenovaně připomíná zážitky jiných generací s pionýrskými šátky.
Podobně jako strůjci Kuratoria, i komunisté na základě zabavených sokolských či skautských majetků organizovali mládež pod jinou hlavičkou ve jménu jiné ideologie; jen protektorátní pokus na to měl naštěstí méně času.
Vlastně i funkcionáři a zaměstnanci Kuratoria používají podobné argumenty jako ti, kdo později přistoupili na hru s komunisty: udělali to buď ze strachu, jinak jim tenkrát hrozilo totální nasazení, nebo z přesvědčení, že „bourat se dá jedině zevnitř“.
Současně však dokládají, že v české frakci se mohutně vlastenčilo, že s Hitlerovou mládeží se rozhodně nepřátelili a že překvapivě dobrou pověst Kuratoria, pošramocenou až povinným nasazením do zákopových prací, jeho členové napravili coby záchranáři po bombardování. Jediné, co lze dokumentu vytknout, je hledání laciné senzace ve sděleních typu „začínali tu Josef Vinklář či Emil Zátopek“. Vzhledem k platnému zákonu doby je to zbytečné kádrování.
Fotografové smrti 60 %
Napínavou detektivku zkoumající krok za krokem málo známé události připomínají i Fotografové smrti. Několik bývalých učňů fotografických ateliérů z Českého Krumlova se dalo do služeb nacistů. Opět se tak vyhnuli totálnímu nasazení, jenomže tady už svou roli sehrály rovněž osobní sympatie k Hitlerově vizi – a ze svědků hrůz se postupně stali jejich vykonavatelé.
Nejprve pro úřední záznamy „jenom“ fotili duševně choré pacienty před jejich hromadnými vraždami v rámci takzvaného programu eutanazie T4, posléze byli posláni v rolích dozorců do koncentračních táborů, kde už se na likvidaci vězňů sami přímo podíleli. Vedle pátrání typu „kdo vyfotil fotografa“ se dostane také na klíčovou úlohu, jakou v řadách Hitlerových stoupenců sehráli lékaři, a na cestopis lágrů od Polska až po severní Itálii; Evropa jako jedno velké krematorium.
Na rozdíl od Kuratoria však Fotografy smrti, které natočil Jan Rousek, oslabuje průvodce, jenž se dopouští povšechných úvah či řečnických otázek. Navíc, třebaže co do pracnosti pečlivého sběru faktů se oba snímky vyrovnávají, Fotografové smrti mají nevýhodu v tom, že osudy „krumlovské party“ musí sestavovat nepřímo. K dispozici získali zpověď jediného z nich, ovšem vypůjčenou z dokumentu Šoa. A stylizace, kdy se pořizují portréty herců v rolích fotografů, při nejlepší vůli nemůže nahradit autenticitu.
Jako tematický blok však mají oba dokumenty důležitou společnou hodnotu, protože vybrané „malé“ osudy velkých dějin odhalují důkladně včetně věcných dovětků o poválečných soudech a trestech.
