RECENZE: Nehádejte se! Proč Světýlka dokážou otřást hlavně rodiči

Jediný slunečný prázdninový den ve filmu Světýlka obsáhne vše podstatné, co bychom z rodinné kroniky raději vymazali. Nejméně nápadný, ale nejzralejší z autorských příběhů režisérky Beaty Parkánové navíc přináší až neskutečný výkon dětské hrdinky.

Šestiletá holčička poslouchá za dveřmi hádku svých rodičů a prarodičů. Zachytí jen úryvky, nemohla by ani všemu porozumět, ale mámina záhadná slova, že je nešťastná, vnesou do letní idyly mezi nejbližšími lidmi dětský neklid, samotu a nudu.

Protože když vám dospělí řeknou – Jdi si ještě do pokojíčku, za chvíli už vás nebaví ani knížka, ani kočka zavřená pokusně do peřiňáku.

U snídaně se napětí mezi tatínkem a maminkou přelije do zdánlivě banální pře, jestli má pít z hrnečku, či ze skleničky; na zahradě pak dcerka zase bloumá sama, než najde dočasné útočiště u sousedů.

Naštěstí prarodiče zosobňují jistotu, že dostane dobrý oběd, vezmou ji na výlet a budou si s ní hrát. Jenže babička, která své dceři zjevně zvažující odchod od rodiny předhazuje „Jsi především máma“ a vnučku označuje za chudáka, si ve svém ochranitelském zápalu taky občas počíná jako slon v porcelánu, nevidí si do úst a bezděčně zraňuje.

Mimochodem Veronika Žilková si za svou dvojznačnou postavu zaslouží přinejmenším nominaci na hereckého Českého lva.

Co se stane dál? Navenek vlastně nic převratného. U oběda se prarodiče něžně špičkují, pak se jde na borůvky do lesa, kde se má podle babičky „pořádně dýchat“, a nakonec k vodě.

Ale pořád kolem krouží tajemné narážky v opatrných dialozích dospělých, takže i když se výbušnější babička se smířlivějším dědečkem škorpí jenom v žertu, dítě je žádá: „Nehádejte se!“

To člověka až zamrazí, podobně jako ve chvíli, kdy si dívenka z nejasného pocitu hroutících se bezpečných jistot pomáhá vzdorem.

Ostatně jednou se musí z výletu vrátit domů, kde ji čeká další nesrozumitelná, vrcholně jedovatá výměna názorů babičky s maminkou, jíž Parkanová bohužel přidělila kostrbatě sdělovanou motivaci umělkyně, utíkající od stereotypu hospodyňky za touhou po vlastní seberealizaci.

Podstatnější však je, jak každé další kolo vzrušených debat, kvůli nimž ji vždycky pošlou mimo doslech, vnímá holčička. Znovu nechápe, co se děje, znovu tápe, na čí straně by měla stát, a znovu je odsouzena k otravné samotě, za niž se mstí uličnickými naschvály a která ústí v slzičkách.

Dokonce i večerní rituál veselé koupele a večerníčkovské pohádky, kde vedle tatínka stále ještě asistují prarodiče coby poslední pevný bod dětského vesmíru, naruší vzdálené ozvuky telefonického sporu rodičů.

Zkrátka Světýlka, podobně jako Mord, se kterým sdílela křest ohněm v mezinárodní soutěži letošního karlovarského festivalu, se odehrávají v kruhu nejužší rodiny a také se do přediva vztahů přesně trefují.

Ovšem s tím rozdílem, že používají přepjatější stylizaci, zejména zbytečné poetické ozdůbky dosazené zřejmě pod heslem dětské představivosti, které však komorní příběh nikam neposouvají, pouze prodlužují.

Světýlka

65 %

Režie a scénář Beata Parkanová, hrají Mia Bankó, Veronika Žilková, Martin Finger

Kinobox: 60 %

Nicméně Mia Bankó v ústřední dětské roli je prostě neuvěřitelná, tím spíše, že kamera ji vůbec neopouští, všechno se vypráví s ní, přes ni a z jejího pohledu. Jako by snad vycítila, o čem Světýlka vyprávějí; doufejme, že to neví.

Zato rodiče a prarodiče to vědí až příliš dobře a pokud poctivě otevřou snímku svou vnímavost i paměť, možná se zastydí za vlastní sobectví plynoucí z partnerských kotrmelců, kdy třebas i v nejlepší vůli a z milosrdných ohledů ubližovali bezbranným dětským svědkům dospěláckých válek.