RECENZE: Já su king! Bizarní souboj s nostalgií o Ztracený břeh

Vytvořili si tu zvláštní komunitu, v podstatě sídliště karavanů u „jihomoravského moře“, jak hrdinové groteskního dokumentu Ztracený břeh, který má v úterý televizní premiéru na ČT2, přezdívají Novomlýnským nádržím.

Dámy v plavkách se sluní, tatíci rybaří, všudypřítomnou nezbytnou výbavu tvoří plastový nábytek, televizní antény, plynové vařiče, sekačky, prádelní šňůry, opalovací krémy, pivo a slivovice.

Klučina tady chytí svého prvního okouna a před spaním mu při baterce čtou o dinosaurech. „To je relax,“ libují si.

Kapitální úlovek ohlašují sousedům slovy „Já su king“, svorně si zpívají s kytarou písně Wabiho Daňka a zdá se, že mimo pospolitý mikrokosmos kutilských přístavků ověšených plyšáky pro ně okolní dění neexistuje.

Než přijde sesuv půdy a úřady přikážou – odvézt, zbourat, vyklidit.

Na tesklivou notu se v přiléhavém tříčtvrťovém taktu hudebního podkresu hraje typicky český paradox. Stavba vodního díla, které mnohým vzalo rodné vesnice, se jim nelíbila: „Bolševik nám zaplavil všechno, co jsme milovali“.

Když nádrže vzali na milost a zařídili si tu soukromé rekreační útočiště, musí odejít znovu. „Jezdíme sem dvacet let, to je nespravedlivé, to je kruté,“ hořekují u umělého vánočního stromku.

S jarní demolicí se pak napůl děsivá, napůl až dojemná bizarnost svépomocných černých staveb ještě více obnaží. To už přijedou vesměs  muži, rozhodnutí třeba jenom bivakovat pod deštníkem a ještě jednou zapít hořký pocit, že jim berou domov už podruhé.

Režisér Jiří Zykmund, který za svůj autorský Ztracený břeh získal v domácí soutěži jihlavského dokumentárního festivalu zvláštní uznání, zůstává výhradně němým pozorovatelem, což je dobře.

Nesoudí ani nekomentuje, pouze sleduje několik zhrzených rekreantů, kteří jej pouštějí nečekaně hluboko do svého soukromí, počínaje domáckým oblečením a konče lidovými úvahami o sexu či o Bohu.

Na druhé straně však ze snímku prosakuje jistá míra chápavé náklonnosti k nim, aniž by slovo dostali třeba místní obyvatelé, jejichž pohled na invazi pobřežních osadníků může být odlišný. Naopak film odvádí pozornost jinam, k tuctovějším, odstředivějším a leckdy tendenčním motivům.

Patří k nim jednak ekologické, jakkoli věcně formulované, výpovědi přírodovědce o přehradě coby „zločinu na přírodě“, jednak už vyloženě plakátový kontrast svobodomyslné pohody u břehu s komerčním atakem akvaparků či obřích kempů a jejich řízenou masovou zábavou, jíž zejména děti snadno podléhají.

Ztracený břeh

60 %

Česko, 2019, 78 min

scénář a režie Jiří Zykmund

Popravdě umělohmotnou veteš přitom oba světy sdílejí, dělí je pouze pocit vlastního ostrůvku, kde si na vlastním ohni mohu upéct vlastnoručně uloveného kapra, aniž by na mě z amplionu hulákali, že jídlo a pití se do areálu nosit nesmí.

Nejsilnější tak Ztracený břeh zůstává tam, kde jakoby mimoděk zaznamenává vztahové změny v životě hrdinů, jejich všednodenní zázemí od zaměstnání po panelákové byty a zejména rezignovanou smířenost ve stylu „Život jde dál, na oběšení to není“.

Záběry přírodního koloběhu všech ročních dob pak ještě umocňují nostalgickou náladu pomíjivosti. „V popel se obrátíš,“ prohodí, když pálí trosky svých víkendů, dovolených a své paměti.