RECENZE: Otec utekl do ráje, kterým syn pohrdá. Kdo je svobodnější?

O historicky první (a vůbec ne špatnou) česko-švýcarskou koprodukci se debutem Ztraceni v ráji postarala Fiona Zieglerová. V Ženevě studovala mezinárodní vztahy, v Praze FAMU a do prvotiny otiskla vlastní zkušenost života „mezi dvěma světy“.

Herecky je symbolizují Dominique Jann, jehož hrdina, potomek českých emigrantů, se představuje jako „napůl Švýcar“, a Hana Vagnerová. Kupodivu jim to docela ladí, třebaže nejvýraznější figurou se stává Ivan Pokorný coby hrdinův otec.

Po útěku před okupačními tanky si zavedl v cizině úspěšnou zubařskou praxi, a když mu syn vypráví o svém pražském hudebním klubu, kam chodí „Brabenec z Plastiků“, reaguje: „Kašlu na Čechy, je to sebranka, i po revoluci.“

Věčná vzpoura dětí vůči rodičům tu má paradoxní nádech: zatímco starší generace dobyla vysněný západní ráj, mladší před snobskou fasádou tamní smetánky utíká zpátky do země předků a vrací se, jen když potřebuje peníze. 

Autobusem, kde hrdina potká žoviálního Němce s krokodýlem v tašce, a se seznamem lidí, kteří by mu mohli půjčit. Jenže otec mladíkovi zazlívá, že ani nedostudoval, teta chce všechno odkázat zvířecímu útulku a bratr, jenž přebírá ordinaci, má ženu, děti a hypotéku.

Jsou to opravdu jen zhýčkaní pokrytci, jak je na místní společenské oslavě vnímá rebel? Snímku Ztraceni v ráji slouží ke cti, že nevynáší jednoznačné soudy. Popravdě hrdina se tváří tak zásadově a přezíravě, že skoro ztrácí sympatie: nemá být ostatně nač hrdý, jestliže žebrá u těch, jejichž způsobem života ostentativně pohrdá.

Ztraceni v ráji

60 %

Režie a scénář Fiona Zieglerová, hrají Dominique Jann, Hana Vagnerová, Ivan Pokorný, Andri Schenardi, Vratislav Brabenec, Heidi Maria Glössnerová, Matyáš Řezníček, Robert Nebřenský

Streamovací služby: Netflix (CZ zvuk, titulky)

Kinobox: 42 %

Poctivé, i když nevýbojné až nevýrazné vyprávění má několik silných míst: okamžik, kdy se zhroutí otcova historka o hrdinském střetu s ruským vojákem, bizarní roli krokodýla či holčičku, jež se masem a sektem tiše bouří proti své zdravé výchově. 

Také motiv osudového ohně se nevtíravě připomíná od muziky ke grilu. Slabší už je pointa, nicméně jako způsob polemiky o klamné nezávislosti hraničící se sobeckou nezodpovědností mají Ztraceni v ráji rozhodně co říci. I proto, že na otázku, kdo je svobodnější, zda osamělý bohém, či jeho bratr strachující se o své děti, nechává odpovědět diváka.