RECENZE: Na mého bráchu Žižku si nikdo nepřišel. A to má být objev?

Dokument Žižka – hrdlořez i boží bojovník, který uvede úterní ČT2 k šestistému výročí úmrtí husitského vojevůdce, si komentář půjčuje od Petra Čorneje a obrázky od Otakara Vávry. Ze svého přidává jen hrané, prapodivně stylizované promluvy Žižkových současníků.

Asi každý, kdo by dostal za úkol natočit pořad o Janu Žižkovi, by měl stejný nápad jako režisér novinky Roman Motyčka; totiž přizvat historika Petra Čorneje.

Autor rozsáhlé publikace Jan Žižka: život a doba husitského válečníka, jež před čtyřmi roky získala cenu Magnesia Litera za nejlepší knihu roku, je uznávaným specialistou v daném oboru, takže pokud na kameru občas pohovoří Čornej, cítí se být každý filmař vědecky zaštítěn.

Ovšem klasická „mluvící hlava“, byť patří výsostnému odborníkovi, žádnému dokumentu nestačí, podobně jako jej neutáhnou ilustrační kresby středověku.

A zase se sáhlo po nejjednodušším řešení, po ukázkách z takzvané husitské trilogie Otakara Vávry, kterou tvoří filmy Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem.

Navíc úryvky z Vávrovy kroniky husitství se objevují tak často, až člověka napadne, proč ji místo premiérového dokumentu raději nepustili rovnou celou.

Každopádně herectví Zdeňka Štěpánka by obrazovku zdobilo daleko důstojněji než výtvarně, jazykově i herecky přepjaté vsuvky několika svědků příslušné doby od krále Zikmunda přes kněze Jana Rokycanu až po Žižkovy sourozence.

Jak dokument připomene, Jan Žižka měl dvě ženy, dvě děti a „minimálně bratra a sestru“. Přičemž sestra Anežka utrousí několik mouder v rouchu řeholnice a bratr Jaroslav rozšafně vykládá, že „na bráchu si nikdo nepřišel“. To není zrovna věcná badatelská informace, kterou by člověk očekával, i kdyby filmu nastokrát odpustil násilnou modernizaci mateřštiny.

Takže zpět k podtitulu snímku, který podle tvůrců řeší otázku, jaký vlastně byl Jan Žižka ve skutečnosti: zda hluboce věřící boží bojovník, nebo jen středověký hrdlořez.

Přece obojí, vyhrkne školák při hodině dějepisu. Dokument shrne vesměs známé skutečnosti: jak se Žižka dal do služeb Rožmberků, jejichž majetky posléze loupil, jak se ocitl v Polsku a po svém návratu v královské ostraze, jak se ve své oddanosti husitskému učení stal „jedním z nehorlivějších, jako kdyby chtěl odčinit své hříchy“.

Dočká se též označení „temperamentní cholerik, který „měl v sobě asi krutost a sklony k násilí“. A samozřejmě se připomene také coby vojenský stratég, který se proslavil vozovou hradbou.

Žižka – hrdlořez i boží bojovník

40 %

Režie Roman Motyčka

Pouze několik zajímavých detailů vybočí z běžného učiva, třeba dobová propaganda očerňující Žižku coby antikrista a „póvl“, jenž se nezmohl na víc než jednoho koně, nebo fakt, že se nerad bránil v uzavřených městech, případně záhada ztráty druhého oka za předpokladu, že měl přilbu.

Husitský hejtman, který „i v boji za boží zákon uplatňoval násilí“, jinak nemá na konci dokumentu vlastně o nic jasnější obrysy než na jeho začátku. Přitom tvůrci spotřebovali padesát minut času.