RECENZE: Předvídatelná Zelená kniha. Oscara získal něžnější Most!

Milý, příjemný, zábavný, vstřícný a herecky vděčný příběh, to všechno platí. Ale na to, že získala sošku Oscara pro nejlepší film roku 2018, je Zelená kniha až příliš průhledná.

Ve Spojených státech se úsměvná jízda černošského pianisty a jeho bílého řidiče po americkém Jihu 60. let, která po své loňské tamní premiéře zrovna rekordy nelámala, nadechuje k vyšším tržbám až po zisku Oscara pro nejlepší film roku.

U nás Zelená kniha do kin teprve nyní vstupuje a je třeba zdůraznit, že protirasistické vyznění násobené ještě motivem sexuální menšiny sděluje opravdu přirozeně, nevtíravě, vtipně, bez plakátových hesel. Ale to je tak všechno, čím vedle dobré nálady dokáže politicky korektní komedie překvapit.

Hraje se v podstatě něžnější varianta seriálu Most!, neboť tak jako tuzemský Luděk zosobňuje též Italoameričan v podání Vigga Mortensena pologramotného tatíka na hraně zákona – jen s tím rozdílem, že je bezmezně oddán své rodině. A také on postupně odbourává své předsudky, ač dosud vyhazoval i sklenky po černošských řemeslnících.

Retro v italské čtvrti New Yorku má domáckou atmosféru sousedského kličkování mezi mafiány, jíž Mortensen dodává v gestech i melodice řeči věrnější výraz než leckterý rodilý Ital. Hereckého Oscara si vůbec zasloužil viditelněji než jeho oceněný afroamerický spoluhráč Mahershala Ali, byť i jeho snobsky přešlechtěný vyděděnec vlastního etnika představuje podmanivou osobnost, navenek až povýšeně zdrženlivou – než sáhne do kláves.

Nicméně jejich společné putování se příliš dlouho chystá, pak zase nekonečně dlouho trvá, a hlavně je až překvapivě předvídatelné. Vyprávění tvoří sled hezkých situací a slovních šarvátek, ústících v obapolnou převýchovu k toleranci.

Zelená kniha

70 %

Režie Peter Farrelly, hrají Viggo Mortensen, Mahershala Ali, Linda Cardellini, Dimiter D. Marinov, Mike Hatton

Kinobox: 87 %

IMDb: 8.2

Často se týkají jídla, pití a kouření, což jsou šoférovy přebornické disciplíny, zatímco jeho šéf jakživ nejedl smažené kuře, natož rukama. Naopak kultivovaný černoch učí bílého samorosta, kam patří odpadky, jak psát milostný dopis manželce a kde leží hranice důstojnosti.

Že se mezi nimi zrodí přátelské pouto, ví přitom od počátku i divák, jenž nezná obdobný oscarový příběh Řidič slečny Daisy, a když se ve finále rýsují Vánoce, je nad slunce jasnější, kde se pospolitost a osamělost cituplně protnou. Zkrátka filmařsky neefektní Zelená kniha reprezentuje uvolněnou chytrou zábavu s humánním podtextem, jíž se člověk nechá rád hýčkat, pouze ho mezi výbuchy smíchu pronásleduje pocit, že už to všechno viděl.