Za pečlivost, za důkladnost, za důslednost dobové patiny, za politickou korektnost, za pozornost cizince vůči dějinám země, jež mu poskytla azyl, a dost možná za celoživotní zásluhy s vědomím, že další film už sotva natočí.
Tak by se dal „přeložit“ César, jejž dostal Roman Polanski za režii historického dramatu Žaluji! od francouzské filmové akademie. Druhá cena za spoluautorství scénáře patří spíše autorovi předlohy Robertu Harrisovi, nejméně pochybností pak vzbuzuje třetí z trofejí, za kostýmy, třebaže věcně vzato jde především o věrné repliky důstojnických uniforem.
V roce 1894 byl židovský důstojník francouzského generálního štábu Alfred Dreyfus neprávem obviněn z velezrady a odsouzen k doživotí do káznice na Ďábelském ostrově; o jeho ospravedlnění a odhalení pravého špiona se zasloužil rovněž důstojník Georges Picquart. Potud fakta z encyklopedie, která Polanski pouze ilustruje. Sice pozorně, ale vlekle a s řadou zbytečností.
Patří k nim polopaticky zdůrazňovaný antisemitimus – „Římané házeli lvům křesťany, my židy“, nanicovatá role Picquartovy milenky, již pochopitelně hraje režisérova manželka Emmanuelle Seignerová, i bezúčelné střídání časových rovin.
Naopak účinkuje kresba prostředí od salonů po špeluňku, kde sídlí špionážní úřad, a také metodika vyšetřování, která mnohdy připomene seriál Dobrodružství kriminalistiky. Ovšem točí se vesměs kolem dopisů, což není zrovna strhující rekvizita, zvláště když se připočte úporná snaha, aby si vydatně „zahrál“ každý útržek papíru, každý klíč od dveří či od trezoru.
Snímek Žaluji! je prostě hodně procedurální, konverzační a konvenční včetně stavby: jednu hodinu Picquart odhaluje pravdu, druhou hodinu se ji snaží zveřejnit navzdory odporu svých nadřízených, kteří se obávají blamáže. Aneb historické Tři dny Kondora, nicméně bez akce, bez tajemství a bez diváckých sympatií pro osamělého pěšáka čelícího spiknutí mocných.
Jean Dujardin v hlavní roli zosobňuje až příliš hrdinský typ fešného oficíra, jediného spravedlivého mezi zaprodanci. Louis Garrel coby Dreyfus má zas poměrně málo prostoru a ostatní herci jen vyplňují příslušná políčka v modelové partii.
Teprve zručně inscenované soudní divadlo vnese do akademické podívané vzrušení a napětí, zatímco vnější efekty v podobě šermířského souboje nebo digitální bouře nad Ďábelským ostrovem vyznívají uměle. Ještěže finální setkání obou klíčových mužů má pěknou pointu.
Ale v tak popisném pojetí mohl Dreyfusovu aféru natočit kdokoli. Kdyby do případu nevinné justiční oběti zkusil Polanski propašovat paralelu s vlastním osudem „štvance“, byť sám se k vině za znásilnění nezletilé dívky přiznal, měl by film Žaluji! alespoň příchuť provokace.
Jenže režisér si výbušný osobní motiv ponechal pouze pro média, zatímco film natočil až překvapivě bezzubě. Přestože řemeslo i po své osmdesátce pořád zvládá.
