Ne snad proto, že portrét jednoho z našich nejvýznamnějších poválečných surrealistů představuje divácky menšinové téma, ale kvůli způsobu, jakým se o něj pokouší.
Surrealismus coby umělecký směr založený na snech, představách a pocitech dává už svou definicí najevo, že jeho vnímání světa je prakticky nepřenosné, i kdyby o to sami surrealisté čirou náhodou vůbec stáli.
Klíčem k Effenbergerovi mohlo být jeho citované krédo, že umění je hra, ostatně často se ve filmu připomínají zjednodušeně řečeno recesistické akce skupiny, které by se dnešním jazykem označily nejspíše za vesele provokativní happeningy.
Jenže snímek v režii Davida Jařaba se je pokouší objasňovat, pojmenovat, vykládat, zatímco tolik opěvovaná hravost mu zůstává zcela cizí – a vysvětlovat akademicky kouzlo trapnosti nebo poezii absurdity znamená totéž, jako je spolehlivě ubít k smrti.
Vedle archivů se Effenbergerův portrét skládá z až nečekaně tradičních prvků. Jednak o svém někdejším druhovi a vůdci, který zemřel před třiceti lety, vyprávějí členové surrealistické skupiny, jednak vzpomíná jeho syn; nadto se tvůrci ještě pokoušejí zfilmovat autorovy nenatočené scénáře.
O zdůvěrnění legendy srozumitelným lidským slovem se zaslouží právě Effenbergerův syn, který se věcným popisem otcových domácích rituálů a jejich osobního vztahu ocitá mimo všeobecné abstraktní zbožnění velikána.
Potěší také Jan Švankmajer barvitým líčením neméně barvitého vlastního snu, ale jinak se nezasvěcený divák ubitý obrazovými ornamenty dozví jen tolik, že Vratislav Effenberger měl své nálady, že se uměl smát, ale i vztekat – což se dá říci prakticky o každém smrtelníkovi. Co výjimečného vlastně vytvořil, čím se tak výrazně vymykal, zůstává až do konce filmu víceméně tajemstvím.
Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žralokaRežie David Jařab, hrají Jakub Effenberger, Jan Švankmajer, František Dryje |
Ani to by nakonec tolik nevadilo, protože konkrétní data i díla se již v současnosti dají dohledat – pokud by dokument dokázal zvědavost na osobnost Vratislava Effenbergera podnítit. Může se však stát pravý opak, tedy že film případné zájemce odežene nejprve vědeckým rozborem jeho humoru a poté jeho inscenovanými texty. Hrané výjevy totiž nejsou básnickou poctou trapnosti, nýbrž výrazem topornosti a zdrojem útrpnosti. Jedním slovem neúčinkují.
Za totality u nás Effenbergerovy práce vycházet nesměly, nyní sice mají zelenou, ale zajímají spíše úzký okruh čtenářů. Film Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka mohl jejich řady bohulibě rozšířit, ve výsledku se však blíží příslovečné medvědí službě.
