Jiskřivost z ní nevydoloval ani on, ani Helen Huntová a Scarlett Johanssonová coby domnělé soupeřky v lásce. Vějíř lady Windermerové natočený podle hry Oscara Wildea přitom není vyloženě špatný.
Je jen příjemně a starosvětsky ospalý jako dovolená 30. let v Amalfi, kam film salonní hříčku přenesl, aniž však našel způsob, jak z její podstaty vykřesat víc než čistě konverzační záležitost pro televizi. Třeba kontrast plnokrevné italské nátury s anglosaským chladem hostů mondénního letoviska tu zůstal takřka nevyužit.
Děj se točí kolem dvou hvězd. Johanssonová představuje oddanou, čistou, až dětinsky sladkou novomanželku, kterou umění flirtu zcela minulo, Huntová zas její pravý opak, vzrušující sen pánů s naditou prkenicí a noční můru jejich ctnostných žen.
Nejnovější lov zavede zralou krásku lehčích mravů právě na italské pobřeží, kde mužům včetně Wilkinsonova vdovce zrychluje tep a dámám kazí zažívání. Až zhrzená novomanželka přijme její zbraně: vyzývavou svůdnost nad meze společenských zvyklostí. Škoda, že bitva obou hrdinek spěje k velice nevinnému vysvětlení i rozhřešení a že se předvádí spíše melodrama než komedie. S výjimkou průpovídek.
Pro Wildeovy bonmoty se těžko hledá vhodnější prostředí. Sladký život smetánky, vily, jachty, golf, šampaňské, psíkové v náručí urozených klepen, to je přesně svět, kam patří duchaplné glosy mistra ironických paradoxů.
Nejlépe zkrátka znějí z úst hříšných lordů zahálčivého typu a třebaže někdy se vtipné perličky trousí jen pro okrasu a nastavování chudé historky, samy o sobě občas potěší.
Třeba výrok, že žádná láska není tak čistá jako láska k jídlu, nebo poučka, jak žena reaguje na mužovu nevěru: ošklivá pláče, hezká jde nakupovat – ovšemže s jeho šekovou knížkou.
Zkrátka Vějíř lady Windermerové připomíná uhlazenou, neškodnou a vlídnou verzi Nebezpečných známostí. Kostýmy jsou pěkné, pobřeží podmanivé, herci spolehliví, ale bůhvíjaká podívaná se nekoná.
