RECENZE: Třicátnická komedie Zoufalci slíbila vtip. Hledá však léčbu

Tři věci se Zoufalcům musí přiznat. Komedie, která po úterní liberecké a středeční pražské premiéře vstupuje do kin, má v debutující režisérce Jitce Rudolfové příslib talentu, v hercích Simoně Babčákové a Jaroslavu Pleslovi skvostné představitele manželské grotesky a ve srovnání s ostatními českými novinkami vzácné znaky vskutku generačního filmu.

Což je výhoda i zrada. Současné třicátníky, o nichž vyprávějí, možná Zoufalci nadchnou až k stoprocentnímu hodnocení, zvláště pokud sdílejí životní pocit hrdinů. Ale výjimky z filmového třicátnického vzorku, natož diváci mladší nebo starší, se mohou se Zoufalci lehce míjet.

Promiň mami, Zoufalci mají co říct

Tereza Spáčilová se na film dívá očima své generace

Zatímco však pokolení typu hippies na symbolickém "statku" vyznávala sex, drogy, rokenrol, mír a radostnou bezstarostnost, Zoufalci zosobňují komunitu, která jako by radost vůbec neznala a nic kolem ji nezajímalo. Jen uzavřeni do sebe a mezi sebe zpytují vlastní osudy, chyby i pochyby; zkrátka takříkajíc "věčně řeší". A to je pro filmové vnímání zabiják.

Vnitřní výstavba i vnější podoba Zoufalců zkouší s tímhle nebezpečím chytře bojovat. „Realistická komedie o šestici bilancujících třicátníků“, jak zní distribuční podtitul filmu, si totiž půjčuje postupy dokumentu. Používá dlouhé zpovědi šikovně sladěných, civilně působících herců i důvěrně věrné kulisy na pozadí běžných situací.

Z nich se postupně skládají charakteristiky jednotlivých postav – někdejších spolužáků z Jablonce, kteří odešli dobýt Prahu a po čase zjistili, že vlastně pořád ještě nevědí, co chtějí.

Zoufalci

60 %

ČR, režie J. Rudolfová, hrají S. Babčáková, J. Žáček, Z. Onufráková, M. Kern, J. Plesl, 97 min.

Šestero představování však trvá únavně dlouho, a protože nikdo z hrdinů nemá vyloženě křiklavé zážitky či rysy, postupně v paměti splynou – s výjimkou postavy Babčákové a jejího filmového manžela, od něhož utíká i s dětmi.

Šestero ztracenců

Každá generace si myslí, že je jedinečná a že je ztracená; každá má své útěky "někam na statek", od civilizace a za jiným způsobem života, než jaký vidí u rodičů.

Simona Babčáková on-line

Herečka odpovídala na dotazy čtenářů

Ostatní nemají rodinu ani tak jasné důvody k útěku, spíš mlhavý sebeklam, že potřebují změnu: ve vztazích, práci, životním stylu. Zprvu jejich tápání líčí film s humorem, postupně však ubírá na nadsázce a blíží se sociologické zprávě o stavu generace, která jako první spadla po hlavě do svobody a neví si s ní rady.

Spíš než svébytné osobnosti jsou to typické "případy": dívka snící o dítěti, druhá bloudící cizími postelemi, věčný student, osamělý gay, zběhlý inženýr. Takřka půl filmu zabere seznamování s nimi, přičemž žijí jako v karanténě; rodiče a vůbec vnější svět se zmiňuje pouze na okraj.

"Umřel Gott?"

K silným stránkám filmu patří autentický slovník s výrazy typu "vypsychovanej" a bizarní partnerské trapasy od milostného trojúhelníku na cestě do Užhorodu po výzbroj jednorázových námluv "tričko na spaní a zubní kartáček s sebou – pro všechny případy".

Jenže vyprávění stále těká v kolektivním živočichopisu, a když se váhavci konečně rozhodnou pro radikální řez, na venkovské samotě je nezastihne vypjatý střet jako v silnějších Pravidlech lži, nýbrž jen další kolo sebezpytování, jedna velká společná psychoterapie. Sice zahrne i milý žertík na téma „umřel Gott?“, ale zase nevyužije nosné momentky jako „přepadovku“ jedné z matek a ještě ve finále odhalí trochu umělý podraz.

Pocitovému výseku ze života nezralých uprchlíků před dospělostí by asi lépe seděl skutečný dokument než zajímavá, ale formální hra s jeho prvky, vydařená tak na pětapadesát procent. Ale za první pokus a za Babčákovou se dá přidat.