Což je výhoda i zrada. Současné třicátníky, o nichž vyprávějí, možná Zoufalci nadchnou až k stoprocentnímu hodnocení, zvláště pokud sdílejí životní pocit hrdinů. Ale výjimky z filmového třicátnického vzorku, natož diváci mladší nebo starší, se mohou se Zoufalci lehce míjet.
Promiň mami, Zoufalci mají co říctTereza Spáčilová se na film dívá očima své generace |
Zatímco však pokolení typu hippies na symbolickém "statku" vyznávala sex, drogy, rokenrol, mír a radostnou bezstarostnost, Zoufalci zosobňují komunitu, která jako by radost vůbec neznala a nic kolem ji nezajímalo. Jen uzavřeni do sebe a mezi sebe zpytují vlastní osudy, chyby i pochyby; zkrátka takříkajíc "věčně řeší". A to je pro filmové vnímání zabiják.
Vnitřní výstavba i vnější podoba Zoufalců zkouší s tímhle nebezpečím chytře bojovat. „Realistická komedie o šestici bilancujících třicátníků“, jak zní distribuční podtitul filmu, si totiž půjčuje postupy dokumentu. Používá dlouhé zpovědi šikovně sladěných, civilně působících herců i důvěrně věrné kulisy na pozadí běžných situací.
Z nich se postupně skládají charakteristiky jednotlivých postav – někdejších spolužáků z Jablonce, kteří odešli dobýt Prahu a po čase zjistili, že vlastně pořád ještě nevědí, co chtějí.
ZoufalciČR, režie J. Rudolfová, hrají S. Babčáková, J. Žáček, Z. Onufráková, M. Kern, J. Plesl, 97 min. Hodnocení: 60 % |
Šestero představování však trvá únavně dlouho, a protože nikdo z hrdinů nemá vyloženě křiklavé zážitky či rysy, postupně v paměti splynou – s výjimkou postavy Babčákové a jejího filmového manžela, od něhož utíká i s dětmi.
Šestero ztracenců
Každá generace si myslí, že je jedinečná a že je ztracená; každá má své útěky "někam na statek", od civilizace a za jiným způsobem života, než jaký vidí u rodičů.
Simona Babčáková on-lineHerečka odpovídala na dotazy čtenářů |
Ostatní nemají rodinu ani tak jasné důvody k útěku, spíš mlhavý sebeklam, že potřebují změnu: ve vztazích, práci, životním stylu. Zprvu jejich tápání líčí film s humorem, postupně však ubírá na nadsázce a blíží se sociologické zprávě o stavu generace, která jako první spadla po hlavě do svobody a neví si s ní rady.
Spíš než svébytné osobnosti jsou to typické "případy": dívka snící o dítěti, druhá bloudící cizími postelemi, věčný student, osamělý gay, zběhlý inženýr. Takřka půl filmu zabere seznamování s nimi, přičemž žijí jako v karanténě; rodiče a vůbec vnější svět se zmiňuje pouze na okraj.
"Umřel Gott?"
K silným stránkám filmu patří autentický slovník s výrazy typu "vypsychovanej" a bizarní partnerské trapasy od milostného trojúhelníku na cestě do Užhorodu po výzbroj jednorázových námluv "tričko na spaní a zubní kartáček s sebou – pro všechny případy".
Jenže vyprávění stále těká v kolektivním živočichopisu, a když se váhavci konečně rozhodnou pro radikální řez, na venkovské samotě je nezastihne vypjatý střet jako v silnějších Pravidlech lži, nýbrž jen další kolo sebezpytování, jedna velká společná psychoterapie. Sice zahrne i milý žertík na téma „umřel Gott?“, ale zase nevyužije nosné momentky jako „přepadovku“ jedné z matek a ještě ve finále odhalí trochu umělý podraz.
Pocitovému výseku ze života nezralých uprchlíků před dospělostí by asi lépe seděl skutečný dokument než zajímavá, ale formální hra s jeho prvky, vydařená tak na pětapadesát procent. Ale za první pokus a za Babčákovou se dá přidat.
