V čele procesí s křížem volá velebně kněz – Otevřete se, brány! Jenže zpoza vrat se ozve škodolibé – Neotevřeme! Po marném smlouvání i vyhrožování poodejde kněz k postrannímu vchodu a se slovy „Odpusť, Bože“ dveře prokopne.
Ne, snímek mířící do našich kin není ani náboženský, ani politický a už vůbec ne proklamativní. Tam, kde jiní mávají zbraněmi či transparenty, Elia Suleiman tiše pozoruje, usmívá se, žasne. Rodák z Nazaretu vyrůstal v Palestině a právě zkušenost poutníka, který nahlédne marnost svých útěků, ve filmu zprostředkovává.
Nesděluje, neboť jeho hrdina vesměs mlčí, a své leporelo skládá z výjevů napůl všedních, napůl fantaskních. Jako je historka lovce, kterému had, jehož zachránil před orlem, na oplátku nafoukl prázdnou pneumatiku.
Prázdnota je vůbec režisérovým jevištěm, ve vlasti i ve světových metropolích vylidňuje ulice až na pár epizodních postaviček, do jejichž mikrodějů nezasahuje. Stylizací jako by předpověděl pandemický obraz světa s metrem, kde se ostražitě sledují pouzí dva pasažéři, či s policisty přeměřujícími délku kavárenské předzahrádky.
Sám Elia Suleiman lehce připomíná Woodyho Allena v džínách a slamáku převlečeného za zvídavého turistu, ovšem Allena mlčenlivého, vyrovnaného, bez hysterie, soudů, tezí, komentářů.
Nereaguje ani tam, kde by Allen dávno vybuchl, třeba když mu v Paříži odmítnou na film přispět s tím, že je „málo palestinský“. Pro pořádek, nakonec snímek zaplatily Francie, Katar, Německo, Kanada, Turecko a Palestina, která jej poslala na Oscary.
Neuspěchané střípky osobního cestopisu se nevyhýbají ani smíchu na adresu hrdiny, třeba při Suleimanově panice v letadle za drobných turbulencí nebo při němém souboji se zvědavým ptáčetem okupujícím jeho počítač. Tady – nebo v kouzelné etudě rvačky o židle u fontány – jako kdyby vzdával poctu klasické grotesce.
Jindy pěstuje zálibný voyerismus, jehož objektem jsou dlouhonohé Pařížanky či modelky stíněné korpulentní postavou uklízečky. Někdy se stane svědkem zárodku incidentu, ale nevměšuje se, a v New Yorku již sahá k symbolismu, ať civilisty vyzbrojí puškami, nebo zažívá v parku policejní štvanici na anděla.
Jednotlivosti okouzlují, ovšem současně se vyprávění točí v kruhu. Jakkoli je milé, nápadité a výstižné, použitím téže metody se postupně vyčerpává. Zkrátka se odehrává putování bez vývoje, nadto s nevyhnutelným vyústěním.
Nicméně film To musí být nebe působí silou natolik mimořádné vnímavosti, že si její odpovídající dávku zaslouží i od diváka. Už proto, že nepoučuje, nekáže, nevysvětluje, neosočuje, neobhajuje, pouze se dívá. Ale jak!
