RECENZE: Tahle filmová země opravdu není pro každého

Bratři Ethan a Joel Coenovi tvrdí, že v knize Tahle země není pro starý našli ideální látku "pro akční film, klasický útěkový thriller".

Ovšem stejně jako ceněná předloha Cormaka McCarthyho má i její přepis dalekosáhlejší významy, což je trochu past na diváky neznalé „coenovštiny“.

Buď je zaskočí brutální moře mrtvol, nebo naopak tichý úkrok od krváku k existenciálnímu westernu; ostatně název je odvozen z básně W. B. Yeatse Plavba do Byzance, líčící cestu starého muže zkoumajícího nesmrtelnost ducha. A pak jsou diváci, kteří Coeny ctí a ocení je i tentokrát - jen s pocitem, že něco chybělo.

Na vražedné klouzačce
Řemeslo ani nálada to nejsou. Od prvního záběru, kdy do prázdné větrné krajiny zazní zpověď starého šerifa, má svět Coenů známé obrysy, jako by do něj měli vstoupit packalové zločinu z Farga.

Tahle země není pro starý

80 %

USA, 2007, 122 minut.

Režie Ethan a Joel Coenovi

Hrají Tommy Lee Jones, Javier Bardem, Josh Brolin, Woody Harrelson

Kinobox: 83 %

IMDb: 8.2

Také se během okamžiku vynoří z jedné strany Javier Bardem coby učebnicový vzor psychopata, jenž by měl dostat Oscara už za svůj neskutečný účes či výraz tváře nad lahví mléka, a z druhé věcně nezúčastněný Josh Brolin jako typicky coenovský amatér, jenž jednou přejde do podsvětí -a už se veze na vražedné klouzačce.

Stačí, aby mezi pokosenými pašeráky drog sebral kufřík s miliony dolarů, a má na krku Bardemův smrtící stroj, jeho konkurenta v podání mile hejskovského Woodyho Harrelsona i šerifa, kterého hraje Tommy Lee Jones s kouzelnou starosvětskou stylizací včetně přesně posazeného hlasu a vtipu, jímž usazuje mladého kolegu.

Ač v příběhu vystupuje i Brolinova filmová manželka, s níž si hrdina vyměňuje kousavé glosy na půl úst, a v epizodě se mihne vděčná figurka tchyně, jde o ryze „chlapský“ film. Muž v pustině je vždy sám, ať honí zvěř či nepřítele, ať je lovcem nebo obětí.

Přece jen se čekalo víc
Vítr hvízdající v přesypech; mouchy nad tlejícími těly; rituální hra s detaily - hodinkami, dalekohledem, postupujícím stínem či s kutilskými rekvizitami při tichém soupeření o kufřík v motelu; skvěle natočený noční úprk před světly vozu či psem v řece. To vše patří k dokonalé coenovské výzbroji.

A přece něco chybí. Fakt, že film až nečekaně věrně cituje knihu, nemusí být nutně na závadu, mezi diváky a čtenáři neleží stoprocentní rovnítko. Navíc i člověka znalého děje drží Coenovi stále ve střehu a ve finále i pointě ho znovu zaskočí, ač rytmus poslední nevyrovnané půlhodiny kolísá a vázne.

Jenže od Coenových se čeká víc. Jednak osobitý humor, který pod tlakem hořce osudové melancholie příběhu utlumili, jednak bonus v podobě šoku, překvapení, změny. Tady svůj styl vybrousili, ale neobohatili. Může to na film roku stačit?