RECENZE: Stockholmský syndrom, konečně domácí thriller z vyšší ligy

Kriminální thriller Stockholmský syndrom, jehož první část odvysílala Česká televize v neděli večer a druhou nasadí přesně za týden, znamená zatím nejpříjemnější překvapení premiérové televizní sezony.

Stockholmský syndrom, pojmenovaný podle termínu vyjadřujícího paradoxní citovou závislost oběti na pachateli, vychází z nevšední výchozí situace. Je promyšlený, napínavý, dobře zahraný a vyprávěný filmovým jazykem, za jaký by se nemusel stydět ani v kině. Navíc osudovost, která jím prolíná, dokázal režisér Dan Svátek vyjádřit bez frází, bubnů a fanfár.

Dvě dosud spokojené rodiny propojí ostře nasnímaná nešťastná náhoda, zlomový okamžik, který vyvolá zkratovou reakci a navždy změní životy několika lidí. Jeden z aktérů skončí ve vězení, druhý na vozíčku. Načež právě invalida si po letech strůjce vlastního neštěstí, bývalého policistu, jenž ztratil práci i manželství, najme na ochranu vlastní dcery zavlečené do nevěstince, jejíž útěk znamená další z bravurně natočených nervních scén.

Nicméně Stockholmský syndrom nestojí na akci ani na kresbě podsvětí, která náleží spíše k jeho slabinám, protože svůdné slečny u tyče a snědí poskokové obchodníků s bílým masem zosobňují otřepané klišé. Občas by hraničilo až s karikaturou, kdyby mu nesloužilo solidní herectví; třeba Vojtěch Vondráček umí arogantnímu hezounkovi dodat kouzlo, jež diváka přesvědčí, že mu holčičky bažící po kariéře modelek mohou sednout na lep.

Jistě, do atraktivního prostředí zavlekl scenárista Miroslav Sovják své hrdiny pomocí konstrukce, ale od chvíle, kdy se expolicista, nyní soukromé očko čili David Švehlík, ujme pátrání, nastupuje promyšlený a stylově vyprávěný žánr s psychologickým přesahem.

Nejenže kolem působivě zdevastované dívky v podání Elizavety Maximové panuje tiché trvalé ohrožení, ale překvapivě výbušně účinkuje též vztahový trojúhelník mezi postavou Švehlíka a rodiči poznamenané dcery v podání Martina Fingera a Zuzany Mauréry. Dokonce milostný akt, jindy doplňková banalita románových zločinů, je tady spíše výrazem zoufalství osamělých, navíc motivem svým ztvárněním uměřeným a z logické podstaty bezvýchodným.

Bohužel zrovna logiku příběhu podrývá fakt, že ač uprchlá školačka představuje pro gang nebezpečnou svědkyni, policie jí neposkytuje ochranu – teprve těsně před závěrem a ještě nedbale. Nelze se pak ubránit dojmu, že opakované pokusy o její likvidaci, k jejichž selhání spotřebují tvůrci jednak spoustu náhod shůry, jednak krále nešiků mezi výkonnými gorilami, mají jiný, skrytý účel: totiž protáhnout podívanou na dvoudílný rozměr.

Stockholmský syndrom

70 %

Režie Dan Svátek, hrají David Švehlík, Martin Finger, Zuzana Mauréry

Kinobox: 70 %

IMDb: 6.7

Na druhé straně pocitový strach se od triku s výtahem po vpád do nemocnice náležitě stupňuje a především silně zabírá takřka hmatatelná, přitom střízlivě vykreslená bezmoc rodičů.

Až ve finále se dostaví tradiční úlitba žánrovému modelu, kdy hrdina musí jít proti přesile sám, zlosynové udělají školáckou chybu, záchrana detektivova vlastního dítěte se překlene mimo obraz rovnou k rodinnému dovětku. Ale navzdory tomu se dá mluvit o profesně zvládnutém tvaru.

Nejen proto, že Švehlík je ideální typ pro detektiva drsné školy; vedle uniformity domácích krimiseriálů má totiž Stockholmský syndrom jednu velkou výhodu, jíž se říká osobitost.