Jenže divákovi to právem nemusí stačit. Snímek, jejž natočila režisérka Lenka Kny s Jaroslavou Adamovou a Pavlem Landovským v hlavních rolích, totiž přesně zapadá do úvah, zda by značné části domácích filmů uváděných do kin víc neslušela a hlavně nestačila obrazovka.
Hvězdy versus banality
Nejde jen o komorní obsah příběhu, kterak mladá právnička v podání střídmé Heleny Dvořákové hledá v rodinné minulosti důvod, proč se její babička chce s dědečkem rozvést. I celý způsob vyprávění či spíše popostrkování děje nese čistě televizní ráz, podobně jako plochá lyrika, rozvolněné tempo a výrazová klišé včetně snad nejnudnějšího možného úvodu – starých fotografií.
Z filmu Stínu neutečeš
Naštěstí má film obrovskou výhodu v ústřední dvojici, třebaže ani Adamová s Landovským vždy neutečou stínu televizní doslovnosti. Ale pokud je kamera sleduje při všedních rituálech soužití, jiskří to mezi nimi napětím se špetkou léty vybroušené partnerské poťouchlosti. Jako by dávali jinak bezkrevné historce společnou transfuzi.
Landovský si vychutnává vděčnou roli sršatého nerudy, zábavně kořeněnou jazykovou směsí a la major Terazky. Adamová jde dál ve výrazu paličaté činorodé ženy, která se moderně rozhodne, že "v osmdesáti letech začne znova", ale přitom v ní sedí strach minulých prožitků, vyjádřený nesmyslnými zásobami potravin pod heslem: "Nikdy nevíš!" Mimochodem tahle drobná scénka vyjádří víc než všechny následné vysvětlivky, co si navzájem provedli Němci, Češi, Ukrajinci, Volyňáci...
Šťavnatou dvojici bohužel obklopují banality: výjevy z pohřbívání mrtvých, rozkrývání vazeb k synovi, vztah sexuálně neukojené vnučky s cizincem či epizoda s vlezlou novinářkou. Kolem podstaty se krouží, inscenuje se hra na širou duši, která je k nepřečkání, načež film uměle skončí, aniž zodpověděl nastolené otázky – co přesně se před lety stalo a proč to babičce vadí až dnes.
