RECENZE: Skleněné milování ve vile Tugendhat hraje jenom na efekt

Reálná vila Tugendhat a román Simona Mawera sledující dějiny Československa na osudech jejích obyvatel jsou nezpochybnitelnými pilíři filmu Skleněný pokoj. Ale proti návštěvě domu i četbě knihy dává snímek spíš ilustrovanou informaci než zážitek.

Navenek pohledný film to je, třebaže občas připomíná dobovou reklamu na auta, bydlení, cestování a oblékání. Ale o charakterech klíčových postav, zejména provdaných přítelkyň, jejichž touhu po vzájemných něžných důvěrnostech prozradí příliš brzy, jinak poví pramálo.

Nejde jen o drobnosti, třeba že hlavní hrdinka nenosí brýle, jež si v předloze pohrávají s jejím vnímáním světa, nebo že za návratu po letech nemapuje známé kroky hůlkou. Liesel i její kamarádku Hanu sleduje snímek coby v podstatě neměnné vytříbené mondény, stárnoucí jen z vůle maskérů.

Za odtažitost může částečně lačnost po zahraničních hvězdách, neboť Hanna Alströmová i Carice van Houtenová podávají zaměnitelný výkon bez osobnější vazby k prostředí, částečně režisér, jenž je nutí zaujímat malebné pózy vždy a všude, zejména pak při intimitách.

Sklon Julia Ševčíka k manýrismu dostal zelenou, každou scénu podřizuje vnějšímu efektu, což více či méně skryté vášně uvnitř komunity nutně zmrazí. Erotické napětí, významné pohledy, výjev typu Miss mokré tričko, lesbické doteky, onanie i drsně účelový akt, vše vyznívá okázale, studeně a strojeně, jako by i milování bylo ze skla. Polohu trpné odevzdanosti násobí melodramatická hudba, rušící i silnější okamžiky jako útěk na letišti, jenž se zhlédl v Casablance.

Zrádnost takzvaných „velkých evropských příběhů“ vedle univerzálních hereckých nádob a teprve druhého scénáře Andrewa Shaw, jenž z bohatého jazyka románu vytrhl pár dialogů a sex, vyplave na povrch především v druhé půli, kdy se Skleněný pokoj mění v dějepisnou kroniku určenou pro vývoz, tedy plnou stereotypů, šablon a vysvětlivek.

Zejména poválečné obrazy s doslovným zpěvem „Kupředu levá“ a s buranskými orgiemi komunistických mocipánů dokládajícími smutný úpadek prvorepublikové noblesy už patří k filmařskému folkloru, o ztvárnění noci 21. srpna 1968 nemluvě.

Skleněný pokoj

55 %

Česko / Slovensko, 2019, 104 min

Režie: Julius Ševčík

Předloha: Simon Mawer (kniha)

Scénář: Andrew Shaw

Hudba: Antoni Komasa-Łazarkiewicz, Rupert Vokmann

Hrají: Hanna Alström, Karel Roden, Carice van Houten, Claes Bang, Roland Møller, Alexandra Borbély, Karel Dobrý, Zuzana Fialová, Brian Caspe, Petra Bučková, Jana Plodková, Vladimír Polívka, Martin Hofmann, Olga Plojhar Bursíková, Vladimír Javorský, Cyril Dobrý a další

Kinobox: 47 %

IMDb: 5.5

Ale aby nenastala mýlka: Skleněný pokoj rozhodně není průšvih, pouze vznešená nuda. Investované peníze – rozpočet činil osmdesát milionů korun – jsou v dobové výpravě skutečně vidět, ovšem emotivní působivost samy zařídit nemohou. Paradoxem zůstává, že navzdory halasně zdůrazňovaným mezinárodním ambicím projektu se jeho nejúčinnější položky našly doma.

Patří k nim jednak tuzemští herci téměř neviditelných rolí Karel Dobrý a Martin Hofmann, jednak kameraman Martin Štrba, jenž dává každým záběrem vily Tugendhat najevo, že by nejraději odvyprávěl celý příběh jenom s ní, bez teatrálně aranžovaných herců.

A vlastně i jediný okamžik přirozeného úžasu nad dotekem krásy zařídí vila, respektive její onyxová stěna. Třebaže se zmiňuje hned v úvodu, na její zázračný duet se sluncem se vyplatí pročekat až do finále.