Cílená přeměna intelektuála ve svalovce za pomoci posilovny a dopingových látek má prakticky jediný, navíc očekávatelný výsledek: varovný lékařský verdikt.
Mnohem podstatnější motiv však důvěrná režie Martina Marečka objevuje tam, kde už nejde o konkrétní jméno a kde ztrácí smysl i jinak podstatná otázka, proč by měl divák platit vstupné za reality show, sledující pět let soukromé exhibice.
Tedy tam, kdy se aktér zaplétá do rozporu mezi svými slovy a činy, kde neustále analyzuje sám sebe, jako by okolní svět neexistoval, kde pronáší s vážnou tváří „Je mi ze sebe zle“ či „Zjišťuju, že se neznám“, zkrátka všude tam, kde se začíná podobat rozervaným hrdinům stupidních pseudouměleckých filmů nového milénia.
Genderman roku, který si říká feminista a z tribun káže o „krizi mužství“, je sám jejím symbolem jako selhávající otec i partner. Nicméně - a v tom je film, možná bezděčně, cenný - vypovídá daleko více o krizi ženství.
O všech oddaných spasitelkách, jež mu tleskají za „odvahu přiznat veřejně sobectví“, naslouchají mu, přitakávají a slouží. Jediná ho věcně nařkne z nedospělosti.
Ať za Sílou stojí póza, diagnóza, omluva bývalce, hra na svůdce, reklama či terapie, smutnou zprávu podává hlavně o ženách. A vážně, ne všichni kritici vzývají kulturistiku a Kafku.
