RECENZE: Filmová Sestra je experiment, který může nudit

Film na motivy románu Jáchyma Topola s hudbou Psích vojáků. Jediná věta postačí, aby experimentální celovečerní prvotině režiséra Víta Pancíře Sestra vymezila základní okruh publika z řad zasvěcených. Plus těch, jimž v kině stačí odlišnost.

Z filmu Sestra | foto: ArtCam

Svého času Sestra, která právě vyšla znovu, udělala nespornou díru do světa literatury. "Ta kniha je mystická," tvrdí producent filmu Jiří Konečný. "Pořád o ni zakopávám," přidává se její autor.

Sestra

50 %

ČR, režie Vít Pancíř, hrají Jakub Zich, Verica Nedeska, hlas Filipa Topola, 70 minut.

Kinobox: 59 %

IMDb: 6.3

A do třetice režisér zmiňuje zájem festivalů v Berlíně či Rotterdamu, kvůli nimž je však třeba vyřešit anglické podtitulky. Jinými slovy zkrátit na polovinu průvodní český komentář, protože "jinak by se to nedalo učíst".

Což je zároveň bod, v němž Sestra naráží na zvolenou "jinakost" formy. Zjednodušeně řečeno, hrdinové nemluví, ba ani nehrají, jen existují v obraze, ke kterému úryvky z bratrovy knihy – střídmě a bez deklamace – čte Filip Topol. Takový tvar působí jako zvláštnost nebo schválnost; divák má na výběr. Podobně jako u knihy platí, že kolik adresátů najde, tolik výkladů Sestry se zrodí.

Jenže zatímco knize, zaznamenávající osobní pocit raných 90. let, se originalita nedá upřít, film přináší jen další možnou představu o ní, kterou kouzlí z povrchních abstrakcí a okatých symbolů, zkrátka ve stylu "umění pro umění". Naplňuje se tak paradox experimentů, jež se chtějí lišit od hlavního proudu, ale přitom se jeden druhému navzájem podobají jako hollywoodské romance.

Na rozdíl od nich se pokusy o filmovou avantgardu jen hůře popisují. V Sestře se na plátně střídají animace znaků, sestřih školních fotografií, motiv Osvětimi, ruiny a paneláky, bazary a skládky, Romové, supermarkety a vánoční výlohy coby svět umělého pozlátka, jímž hrdina kráčející svým pustým existenciálním prostorem zjevně pohrdá.

Kráčí posléze i s dívkou – coby milenecký párek nekonvenčních tuláků v zajetí okolního hemžení civilizační spotřeby, vyjádřeného rovněž seřízeným šikem spěšných lidských kroků. Tolik kráčejících nohou jako v Sestře se snad nenajde v celé české kinematografii od dob Jana Kříženeckého.

Ale bez ironie: pocit slovy nepřenosný těžko zprostředkují tak banální obrazové prvky. Neboť i experiment, je-li založen na experimentálních klišé, může nudit. A komentář se slovní výbavou undergroundu – děvky, pivo, kocovina – nemá v obrazu ani náznak odstupu, natož humoru ve stylu Byl jsem mladistvým rebelem. Až se člověk začne těšit zpět do té hnusné konzumní reality.

Nicméně najde se tu pár hezkých výtvarných nápadů, třeba s pramenem ve vlasech. A tím, co Sestře přidává na hodnocení, je jednoznačně skvělá hudba. Má tolik vlastní síly, že artistní ilustrace nepotřebuje.