Takové filmy jezdí na festival do Rotterdamu a k nám občas dorazí z Nizozemska či Německa: jsou mladých lidech v moderním velkoměstě, pro něž je angličtina přirozeným jazykem, rockové kluby běžným prostředím, a přece hledají pevný bod důvěrného vztahu stejně neohrabaně jako třeba mladí před sto lety.
Ale ač jsou nálada i sdělení Samotářů nadnárodně přenositelné a tvůrci si na svém evropanství bez deklarací trvají, film nezapře český prvek nejméně ve dvou ohledech. Jednak postavou cizinky v podání výtečné Labiny Mitevské, která prezentuje zaskočený pohled zvenčí. „Vy se tu všichni znáte?!“ komentuje dívka plácek citů, na němž o své lásky házejí korunou pořád titíž ztracenci, rádobysvětáci, neškodní cvoci a věční puberťáci.
Druhým „národním“ vodítkem zůstává humor, jenž i při nesporné autorské osobitosti Petra Zelenky z českého prostředí vychází. Během natáčení se hovořilo o možném boji dvou osobností, jež si rozdělily profese: Zelenka (Knoflíkáři) je podepsán pod scénářem, David Ondříček (Šeptej) pod režií. Ale ať se mezi nimi dělo cokoli, pro Samotáře to bylo setkání šťastné - dokonce se zpětně vnucuje představa, jak by asi vyhlíželi Knoflíkáři, kdyby i jejich realizaci Zelenka svěřil Ondříčkovi.
Při vší úctě ke scenáristově důvtipu, Samotáři jsou víc filmem Ondříčkovým než Zelenkovým. Autor totiž jako by „opisoval“ sám sebe, metodu i jednotlivé prvky Knoflíkářů. Vytváří jakýsi kult na druhou, velmi příjemný pocit návratu do světa, v němž už se divák cítí doma, ba určitý typ „závislosti“ na zelenkovské říši, kam patří zdvořilí Japonci, groteskní rodiče, dušezpytná rozhlasová stanice. Ale důmyslná, vtipná přesmyčka knoflíkářské hry jen pokračuje - to Ondříček od svého debutu postoupil o ligu výš. Zelenka minulou povídkovou stavbu zpevnil, nyní propojuje osudy, až do sebe „zacvaknou“ s logickou nevyhnutelností, v jediném příběhu.
Nicméně sedm hrdinů coby sedmero krkavců se přece jen vzájemně okrádá o sousta pozornosti; ještě pevnější soustředění by nevadilo. Novým prvkem je právě „filmařina“ Ondříčkova, jeho obraznost, která intelektuální přesnost i sžíravost Zelenkových slov neilustruje, nýbrž povznáší. Čekání na UFO, noční namlouvání na nábřeží, pyromanský motiv s přízračnými plamínky po bizarním pohřebním večírku, výjev u zdi se psem či zoufalé gesto, v němž „hraje“ zástup limuzín s ječícími alarmy, to jsou hlavně režisérovy chvíle. Právě střet dcery s rodiči před zraky japonských turistů završený oním defilé aut tvoří přirozený vrchol filmu. Následné dovětky už katarzi trochu obrušují...
Zajímavé je, že v jemně „ulítlé“ komunitě Samotářů, dokonale stylizované hudbou Jana P. Muchowa, se někteří neškolení herci cítí lépe než profesionálové. Mitevská či skvělý Ivan Trojan, koženě důstojný i beanovsky trapný, tvoří výjimku, naopak Saša Rašilov a Jitka Schneiderová jako by se stáhli do pozadí. Typ programového cynika (i se zprofanovanou rekvizitou voayerské kamery) dobře zvládl Mikuláš Křen, v menších rolích jiskří Hana Maciuchová či Tatiana Vilhelmová. Jasným favoritem publika se stane svým výkonem Jiří Macháček - jeho postava velkého dítěte ve věčném oparu marihuany hlásá „kdyby lidi víc hulili, míň by lhali“ a ve snaze neubližovat paradoxně zraňuje nejvíc.
