RECENZE: Slibovaná hříšnost Rozkoše je pouze vyumělkovanou stylizací

Nejlepší možnou reklamu svému snímku Rozkoš tvůrci udělali, když jeho původní doporučenou přístupnost zpřísnili na lákavě znějící "do patnácti let nevhodné". Jenže už diváka nevarovali, že naznačovanou hříšnou intimitu dostane v umělecké, přesněji řečeno vyumělkované stylizaci.

Jana Plodková v roli filmové střihačky Mileny | foto: CinemArt

Režírující scenáristka Jitka Rudolfová podrobila kolektivní léčbě duší již hrdiny své prvotiny Zoufalci, kterým však ještě dopřála nadsázku.

V Rozkoši, jejíž vypravěčskou osu představuje filmová střihačka v podání Jany Plodkové, veškerá psina končí; nastal čas trpět. Dějově chudý příběh zasazený do sebestředné branže vypráví o zhrzených umělcích a jejich vyprázdněných osobních vztazích.

Všichni jsou zmarnění, unavení, odcizení, neschopní komunikace, natož vřelosti, či snad dokonce citové zodpovědnosti. "Nic mi nechybí, ale necítím se šťastný, mám pocit neradosti," svěří se postava Martina Myšičky, zatímco hrdina Jana Budaře si stěžuje: "Už nevím, co dál chtít."

Pokud jde o dívku, jeden ji nechce, druhý ji chce a ona sama neví, co chce; to je celá banalita, zabalená do předstíraného filozofování, bizarních snů a výtvarných symbolů od blikání reklam po rojení spermií. Samozřejmě nechybějí záznamníky a esemesky, názorné rekvizity samoty digitálního věku, udržující přirozenou lidskou potřebu sounáležitosti v alibistickém pohodlí "na distanc". A protože si Rozkoš vybrala umělecké prostředí, chodí se tu na premiéry, točí se dokument o travesty show a karikují hloupí ustrašení schvalovatelé pronikavých tvůrčích výbojů.

Rozkoš

45 %

Česko, 2013, 111 min

režie: Jitka Rudolfová

hrají: Jana Plodková, Martin Myšička, Jaroslav Plesl, Jan Budař, Daniel Krejčík, Martin Pechlát, Václav Neužil ml. a další

Okázalejší Terapie

Svět Rozkoše připomíná francouzské melodrama festivalového typu. Jednak jím procházejí lidé nezajímaví pro diváka i jeden pro druhého navzájem, jednak se vyznačují mondénností vždy a všude včetně domáckých situací, kdy se běžný smrtelník zachumlá do županu. Jednotlivé figurky propojuje společný psychoterapeut jako v seriálové Terapii, ovšem v okázalejší podobě, dojde na útěky, které nic neřeší, i finále typu "efekt pro efekt".

Přitom jednotlivá filmová řemesla ani herci si vůbec nevedou špatně, jen mají tu smůlu, že se ocitají ve službách kabinetu ztrápených bytostí. Ach ano, ještě je tu slibovaný sex - ale po pravdě, kolik vzrušení asi tak mohou zprostředkovat dva diskutující intelektuálové v jedné posteli?