RECENZE: Keltské kněžky předešly Freuda. Ranhojič se přesouvá k povšechné fantasy

Ve filmu Ranhojič se mladík z anglické vsi dostal do Persie, kde studoval medicínu u slavného Avicenny, v Ranhojiči II se vrací a v Londýně buduje nemocnici pro chudé. Jenže v roce 1050 proti pokrokové konkurenci brojí královští léčitelé. Oba snímky dělí dvanáct let a lehká bodová ztráta.

Samozřejmě orientální kulisy působily pohledněji než ostrovní temnota středověku, ubyly také herecké hvězdy Ben Kingsley a Stellan Skarsgard, naopak na svém místě zůstávají jak Tom Payne v hlavní roli, tak pečlivá doslovnost režiséra a spoluscenáristy Philippa Stölzla.

Pravidla výpravné podívané si pokračování střeží, přestože hned úvodní ztroskotání v bouři, které novopečeného otce připraví o manželku, vypadá dost kašírovaně. Nicméně krutostí, špínou a krví se nešetří, navíc přibudou keltské motivy v podobě pronásledovaných „čarodějnic“, druidek neboli kněžek léčících lidské duše pomocí bylinek a rituálů.

RECENZE: Jak Ranhojič v Persii potká medicínu a Angeliku

S nadsázkou se dá říci, že hrdina si přidává specializaci raného Freuda, osvojí si postupy otevírání podvědomí, což se mu hodí zvláště ve chvíli, kdy zbavuje dávného traumatu princeznu vězněnou v dobovém blázinci, jež se jako jediná může postavit proti zákeřné uchvatitelce trůnu.

Zkrátka znovu přijdou ke slovu dvorské intriky a s nimi velmi přímočaré kategorie dobra a zla, kde se utkávají podlí bohatí tmáři a nuzní hodní pokrokáři. Pohádkovému nádechu ještě napomáhá podobnost s domácí klasikou: chudinu léčí hrdina ve stylu Dařbujána a Pandrholy, panovníka na způsob Lotranda a Zubejdy.

Ranhojič II

50 %

Německo, 2025, 144 min

Režie: Philipp Stölzl

Scénář: Jan Berger, Philipp Stölzl

Hrají: Tom Payne, Emily Cox, Aidan Gillen, Liam Cunningham, Emma Catherine Rigby, Owen Teale, Sara Kestelman, Áine Rose Daly, Anne Ratte-Polle, Máté Haumann

Kinobox: 67 %

Nejednoznačnější charakter zastupuje pouze Aidan Gillen v roli královského lékaře, v němž se sváří strach o vlastní postavení s touhou po získání nových vědomostí, jež si z Persie přinesl jeho profesní rival. Současně ho nenávidí i obdivuje a Gillen, jejž proslavila Hra o trůny, to umí zahrát.

Právě léčebné metody opět tvoří nejzajímavější položku snímku, počínaje drsnou věcností umrtvení a konče císařským řezem, zatímco jeskyně coby násilné odkladiště psychicky nemocných lidí se blíží béčkovému hororu s bytostmi na rozhraní zombie a kanibalů.

A znovu na zážitku ubírá neúměrná délka, na niž se podepisuje bezmála seriálová struktura příběhu, nastavovaná obřadnost i nabubřelost projevů. Milovníci akčních scén se sice dočkají ohně, lynče, šermířského souboje i bitvy s hořícími šípy, ale žánrově se Ranhojič II přesouvá od historického románu k povšechné fantasy.