RECENZE: Pusinky, drsnější Housata nové éry

S Pusinkami se to má podobně jako s Kvaskou. V obou případech jde o celovečerní prvotiny režisérek, obě obsahují spoustu vaty a nemálo chyb.

Současně je ale v obou zakleto tolik příjemných překvapení a talentu, že člověk neodolá pokušení jim při hodnocení přidat – už jako závdavek na příště.

Pusinky si trochu nevědí rady se stavbou a s žánrem; slibují komediální letní road movie, takže publikum očekává Rafťáky v dívčím balení, ale bezproblémová nálada posledních prázdnin se postupně proměňuje ve sled tragikomických výjevů či přesněji ve styl, kterému se říká dramedy.

Nicméně právě tahle záludnost odlišuje Pusinky od vlny teenagerovských taškařic, kde šlo výhradně o veselé objevování sexu ve světě zalitém sluncem, pohodou a přátelstvím až za hrob.

Pusinky

70 %

ČR, režie Karin Babinská, hrají Sandra Nováková, Petra Nesvačilová, Marie Doležalová, Matěj Ruppert, Filip Blažek, 97 minut.

Sice i tady baví okamžiky sladké nevinnosti, drze provokativních nápadů a potrhlých milostných eskapád, jenže trojice maturantek na cestě do Holandska stupňuje svou světáckou hru jakoby spíš ze vzdoru, natruc hrozbě všedních dnů dospělosti, které už čekají za rohem.

Ještě jedno léto chtějí protančit se vším všudy: nejen s „povinnými“ banalitami typu noční koupele, nýbrž i s riziky na ostří nože. Přitom jsou však Pusinky rodnými sestrami starších slavných Housat: navenek drsnější, spjaté s érou, kde je náhodný sex či slovník dlaždičů vlastní i dívkám, ale ve skrytu duše stejně nevyléčitelné romantičky jako hrdinky Smyczkových internátních Housat.

Další podobnost spočívá v dokonalé souhře a přirozenosti hrdinek – herečky Sandra Nováková, Petra Nesvačilová a Marie Doležalová totiž dalece překračují základní typy krásky, otylky a popelky.

Jako by spolu vyrůstaly, sdílejí až krutě otevřenou důvěrnost - od spikleneckého holčičího hihňání přes probouzenou, tvrdě ženskou soutěživost k bolestnému, leč věcnému přijetí lesbických sklonů či znásilnění.

Díky dívkám – mužské role jsou spíše do počtu – a náladě, již kolem nich buduje režisérka Karin Babinská, čiší z filmu naprostá samozřejmost. Hrdinky se nestydí a nepřetvařují, ať kouří marihuanu, zpíjejí se, podle propracovaného systému tahají peníze z lačných pánů nebo trousí hlášky plné černého humoru a erotických výzev.

Což je navíc jejich způsob, jak dráždit mladšího bratra popelky – žalobníčka, který se na ně přilepil a teď mu červenají uši, když kráska svléká tričko a otylka ho zve do spacáku.

Smích i strach

Legrácky však postupně nabírají jiný přídech. Koketerie se sebevraždou má zprvu veselý slogan „Géniové se zabíjejí, blbci zůstávají“, ale postupně dojde i na vzdorovité pokusy.

Opilecká hysterie vyvolá vzájemné rány, křivdy, útoky – a z pohledu okolí i vcelku pochopitelné odsouzení. Náhle to není ona bezstarostná jízda, byť by si ji hrdinky zoufale přály – už to nejde; roztržka za roztržkou naleptávají přátelství jedem milostné žárlivosti, který se další lahví těžko splachuje.

Nadto Pusinky střídají smích se strachem; ulítlé dámy balancují nad propastí i fyzicky. Vypjaté scény na kolejích či nečekaný kaskadérský kousek na silnici sevřou publikum do kleští, načež režisérka stisk povolí další smířlivou usměvavou idylou letní noci u vody.

Ve druhé části se bohužel ukazují hluchá místa ve stavbě příběhu. Napětí opadá a uvadá, protože střídání smíchu a strachu dostává čistě mechanický rytmus; tajemství už jsou vesměs prozrazena, takže se odehrávají jen mírně obměněné variace na scény již viděné a motivy už zažité.

Jakkoli půvabné průpovídky party, třeba mnohoznačné Koukni se na to očima, nabývají v různých okamžicích různého významu, dramatická podstata vyprávění se vyčerpá dříve, než hrdinky doputují k jinému cíli, než si představovaly.

Film o dospělosti, za niž se platí rozpadem bezelstné soudržnosti dětství, se zkrátka také rozklíží. Přesto zanechává pocit, že tak dokumentaristicky věrné a upřímně nepřikrášlené teenagery objevil v Česku jako první.