Režisér a představitel hlavní role George Clooney od začátku ví, že lidský život už na třetí planetě sluneční soustavy v roce 2049 nemá šanci. A tak se jako jeden z posledních obyvatel planety neevakuovaných do podzemí pokouší ze stanice na severním pólu o kontakt s vesmírnou lodí.
Ta se vrací z mise na jeden z měsíců Jupiteru, jenž skýtá vhodné podmínky pro život. Clooney v roli vědce Augustina Lofthouse mezitím rekapituluje své životní (ne)úspěchy poznamenané silným záchranářským syndromem i zbabělostí sblížit se s vlastní dcerou a milovanou ženou.
Je zcela přirozené, že účelem obdobných filmů je v divákovi vzbudit soucit, dojetí i napětí, Půlnoční nebe se o to však mnohdy snaží natolik okatě, že jediné emoce vycházející z filmu zavání buďto arktickým chladem, nebo kosmickou prázdnotou. Nehledě na místy nedovysvětlené motivy, jako například důvod, proč přesně se svět za tak krátkou dobu octl na pokraji obyvatelnosti.
Zatímco první část Půlnočního nebe Clooney koncipuje především jako náladový spíše než dějový zážitek podpořený navíc skvělou hudbou Francouze Alexandra Desplata, druhá část přesně odpovídá notičkám vesmírného „zachraňme-svět“ opusu.
Vždy klidní a rozvážní kosmonauti v podání Felicity Jonesové, Davida Oyelowa nebo Kylea Chandlera si na cestě zpět na Zem krátí čas rozličnými virtuálními hrátkami, setkáváním s hologramy svých bližních, až se jejich loď nedopatřením vychýlí z kurzu a oni jsou konečně kvůli poškození lodi nuceni k akci. Musí vystoupit z rakety. A to nikdy není jen tak.
Pandemie rozhodla
Vodopád ohraných motivů postupně nabírá na síle a film by v tu chvíli měla držet pohromadě kromě hereckých výkonů hlavně jeho vizuální stránka. O tu je bohužel film uvedením na Netflixu ochuzen a pravděpodobně ani na tom největším domácím plátně nenabídne tak silný zážitek, jako by poskytl v kině. Stěžoval si na to údajně i sám Clooney.
Vzhledem k vývoji pandemie však neměl jinou možnost než Půlnoční nebe vypustit na Netflix. Vědět to od začátku, asi by se na filmu dalo značně ušetřit. Tak už ale bohužel funguje filmový průmysl v dobách koronavirových a těžko s tím lze něco udělat. Na druhou stranu nastalá situace filmu přidala nový významový rozměr a mnohým se tak možná otiskne do paměti na déle než pár hodin či dnů.
Kdo by závěrem čekal řádný moralizující environmentální apel hollywoodským hvězdám vlastní, mýlil by se. Explicitně přítomen není. Stejně tak ale nejsou přítomny emoce a smysl. Snad si příště Clooney i scenárista Mark L. Smith udělají více jasno v tom, proč by diváci měli chtít prožít právě s jejich hrdiny i příběhem dvě hodiny života. Roztomilost dětské herečky Caoilinn Springallové k tomu nestačí.
